by 
V roce 1108 vládl v Čechách kníže Svatopluk Olomoucký, z olomoucké větve Přemyslovců. Byl prvorozeným synem Oty Olomouckého a Eufémie Uherské z rodu Arpádovců.
Zapojoval se do válek na severu, kde v r. 1103 proti sobě v Polsku bojovali o trůn Boleslav III Křivoústý se Zbyhněvem.
Svatoplukův denár
Pomáhal vojensky i svým příbuzným v Uhrách, naposledy v roce 1108. Když byl český kníže v cizině, na výpravě, zastupoval ho buď někdo z blízkých příbuzných, nebo nějaký úředník.
Už od 10. století ovládal úřednické funkce rod Vršovců.
Buď spravovali zemi sami, dokud se kníže nevrátil, nebo byli jako rádcové člena knížecího rodu, který knížete zastupoval.
Dnes bychom řekli, že to byli úředníci, kteří měli definitivu.
Jak je u (některých) úředníků obvyklé, byli úplatní a zneužívali pravomoci, jim svěřené.
Příběh se odehrává v roce 1108, po návratu knížete Svatopluka Olomouckého z tažení do Uher. Přijel do Olomouce a tam se dozvěděl, co se stalo během jeho nepřítomnosti v knížectví.
Zatímco bojovali v Uhrách, Vršovec Mutina neplnil své povinnosti a nezabránil vpádu Polského vojska do Čech.
Místo toho, aby zemi bránil, uprchl a vrátil se, až když Poláci zemi poplenili a odtáhli zpět do Polska.
Svatopluk, rozlobený spravedlivým hněvem, neprodleně odjel se svojí početnou družinou na hradiště Vršovců Vraclav.
Buď vítán, můj pane na Vraclavi, usmívá se hlava Vršovců Mutina.
Přijmi naše pohostinství a po večeři ti jsou k dispozici naše nejlepší komnaty.
Děkuji ti Mutino, věrný služebníku, za tvou starost a péči, ale jsem po cestě znaven a přenocuji společně se svojí družinou v konírně.
Máme toho spolu mnoho co probrat, ale ráno moudřejší večera.
Sejdeme se v pozdním ránu na snídani v pohostinském sále.
Ráno v sále zasedli k jednomu dlouhému stolu na jedné straně kníže Svatopluk se svojí družinou a na druhé straně Mutina a členové jeho rodu.
Kníže pojedl a začal silným hlasem hovořit:
Mutino, špatně jsi ty a tvůj rod spravoval knížectví v době mé nepřítomnosti.
Utrpěli jsme veliké a navíc zbytečné ztráty na lidech i na majetku.
Nechal jsem ti k dispozici část vojska pro případnou obranu země a tys knížectví nebránil a utekl jsi i s vojskem před Poláky a knížectví jsi nebránil, i když síla našeho a polského vojska byla stejná.
Můžeš říci něco na svoji obranu?
Ano, můj pane. Mutina se nadechl a povídá:
Síla polského vojska byla větší než naše, a myslil jsem si, že tím, že s vojskem ustoupím a pak se zase vrátím, bude menší škoda, protože nepadne tolik našich vojáků.
Špatně jsi myslil, hřímá Svatopluk.
Úředník má vykonávat rozkazy a ne vymýšlet vlastní řešení pro svou vlastní kapsu.
A můžeš mi vysvětlit, proč se Poláci při rabování a plenění netkli majetku tvého rodu?
To nevím, můj pane, zřejmě jen náhoda jakási, bledne ve tváři Mutina.
Náhoda, říkáš a tento list, který je opatřen tvojí pečetí a ve kterém nabízíš svoji dceru za ženu polskému knížeti Bořivojovi, je také náhoda?
Zadrželi je moji věrní u posla, kterého jsi s listem poslal. Na mučidlech vše přiznal.
Mutina vidí, že prohrál.
Rozhlédne se ještě sálem a vidí, že družina knížete Svatopluka je proti jeho lidem v přesile a ozbrojena meči a jeho vlastní muži mají jen někteří u pasu dýku.
Zkouší alespoň taktizovat a říká:
Ano, zklamal jsem tě, kníže. Ale vinen jsem jenom já sám, nikdo z ostatních členů mého rodu do toho není zapleten.
Potrestej, prosím, jenom mne.
Svatopluk na něj chvíli nevěřícně hledí a jakoby nenachází slov.
Tak říkáš, Mutino, že vinen jsi jen ty.
A já říkám, že vinen je celý tvůj rod.
Vaše krev je špatná a zrádná. Chyba mých vznešených předků byla v tom, že jsme vám důvěřovali.
Několikrát jste už selhali a my, Přemyslovci, jsme se nechali uchlácholit a potrestali jsme vždy jen vybrané členy vašeho rodu.
Ostatní jsme nechali být a dokonce jsme je nechali ve správě naší země.
Tyto vaše neustálé zrady, to musí přestat.
Jinak jako stát přestaneme existovat.
Je pravda, že vy, Vršovci, jste nám často dobře sloužili a spravovali svěřená území.
Ale jen se k vám otočíme zády, vytáhnete dýku a snažíte se nás bodnout do zad.
Zavraždili jste Slavníkovce na Libiši.
Podívej se, co jste udělali knížeti Jaromírovi.
Napřed jste ho pomluvili takovým způsobem, že mu vlastní bratr oči vyloupl a vykastroval ho a pak jste přepadli jeho malou družinu, rozprášili ji a Jaromíra přivázali ke kusu dřeva a skákali přes něj, slepého, koňmi.
Před rozdupáním ho zachránila jen nečekaně rychlá pomoc.
Nakonec se vám stejně podařilo Jaromíra zabít. Vršovec Kochan poslal na slepého Jaromíra kata, který jej proklál zezadu dýkou, když seděl v noci na záchodě.
A před spravedlností utekl do Polska.
Odsuzuji vás proto, všechny, k trestu smrti.
Váš majetek propadne státu.
A než bude rozsudek za okamžik vykonán, chtěl bych ještě, abyste věděli, že stejnému trestu neujdou ani žádní vaši příbuzní v celém našem knížectví.
Svatopluk otočí hlavu na svoji ozbrojenou družinu a dí: vykonejte rozsudek.
Vojáci se vrhají na Vršovce s meči, jen pár Vršovců se pokouší bránit, ale marně.
Za chvíli je dokonáno.
Na nádvoří kat staví špalek a popravuje ženy, děti i starce.
Nikdo neušel, ani později v Praze a v jiných částech knížectví.
Obraz Záhuba Vršovců od Josefa Mathausera
Památník vyvraždění rodu Vršovců ve Vraclavi
Traduje se, že byli vyvražděni všichni.
Ale ve 12. stol. se vršovec Nemoj II stal kastelánem v Litoměřicích a později královským komorníkem.
Jeho bratr Jarohněv byl kastelánem v Žatci.
Takže všichni vyvražděni rozhodně nebyli.
Na Moravě pokračovala i moravská větev Vršovců – Dětřichovců.
Ale takový vliv na chod státu, jako měli dříve, již nikdy nezískali.
O Vršovcích toho mnoho nevím. Díky Jene za přiblížení atmosféry té doby. Nějak víc se u nás ví o Slavníkovcích asi vlivem sv. Vojtěcha.
Byly to všechno mocné rody na úsvitu dějin naší země. Pozdravuji a těším se na jaro…🧑🎄
A kdo ví, kolik bylo těch mocných rodů o kterých se už dnes neví.
Vítěz vždy upravuje historii ve svůj prospěch a likviduje staré záznamy které mu nevyhovují.
Děkuji za oživení paměti, Vršovci v ní byli zasunuti jen jako jméno a datum. Vytáhnu si Třeštíka nebo Žemličku, ani nevím, který z nich je správně.
Vraclav byl až třetí masakr- o první se r.1003 zasloužil kníže Boleslav III. jako trest za povstání proti své vládě (9.2. Vyšehrad),druhé bylo r. 1014 za panování knížete Oldřicha (eliminace oposice Vršovců a stoupenců knížete Jaromíra). Masakr 27.10.1108 neprobíhal jen na Vraclavi, ale i v Libici (správce Vršovec Božej a jeho syn Boruta) a v Praze (popravy probíhaly několik dní na tržišti a na Petříně).Údajně se zachránila jen jediná rodina.
Rody odvozené od Vršovců: Sekerkové ze Sedčic
Rawicz, Olzcza (Polsko)
Tužka napíše,…díky,….taky jsem nahlédla do chytrých knih, co je napsáno u letopočtu 1108.
A v jedné z nich zápis začíná,….“Přemyslovci vyvraždili Vršovce, příslušníky staré rodové šlechty, s nimiž do té doby žili v neustálých a nejednou krvavě řešených rozbrojích….“
Vy jste to ovšem obzvláštnil podrobným popisem tak přítažlivě, že si to, i díky obrazu k tomu danému,….lze představit.
I když,…poslední dobou se dost bráním představám vojenských šarvátek, bitev a válek,….nějak jich je moc i v současné skutečnosti.
Určitě zase příště něčím překvapíte,….ráda si čtu ve starých kronikách,/tuhle poznámku jsem už párkrát napsala /….třeba jen o počasí v té době.
Tužka.
Jak to tak čtu (je to mnohem zajímavější a kompaktnější Jene, než v jiných knížkách), tak musím konstatovat, že také žijeme v „zajímavé době“.
Od těch dob se to změnilo jen tak, že tehdy se vzájemně zabíjela věrchuška, která se znala. Dneska se na rozkaz věrchušky zabíjejí poddaní, kteří se vzájemně neznají, ale věrchuška, která se vzájemně zná se mezi sebou nezabíjí. Drony, rakety – a meče, dýky.
Je to přece jen pokrok. Nebo se spíše jedná o krok zpátky?
Škoda, že lidoopi a pralidi neuměli psát. To by byly romány!
Já myslím, že mezi lidmi se nezměnilo nic.
I opice dokáží udělat ,,válku“ mezi dvěma tlupama.
Četl jsem, jak se jedna velká tlupa rozdělila na dvě.
Samci z té větší skupiny si vždy počíhali na jednoho samce ze skupiny menší a zlikvidovali ho.
Tak postupně zlikvidovali všechny samce z té menší skupiny a samice pak přičlenili do té svojí skupiny.
Takže mění se jenom technická úroveň zbraní a z toho vyplývající efektivita zabíjení.
Také se ,,zlepšují “ komunikační prostředky, takže vládce (vládní skupina) dokáže rychleji namotivovat obyčejné lidi tím, že je přesvědčí o tom, jaká je ta jiná tlupa (stát) hajzlové a že je nejlépe udeřit preventivně, než potenciální nepřítel zesílí a udeří jako první on.
Bohužel dnes máme zbraně jaderné, které zlikvidují sice druhou tlupu, ale ta zlikviduje na oplátku tu naší a společně zlikvidují celou planetu.
To dříve nebylo.
I když indické Védy (vědy) popisují zbraně které charakteristikami odpovídají taktickým jaderným zbraním.
A když v r. 1998 indie udělala první pokusné atomové výbuchy, tak tehdejší předseda vlády řekl: Tak už to tu po 8 000letech máme zase.
Jistěže je to tak, lidoopy mám „přečtené“, strávil jsem s nimi stovky hodin, když jsem je fotil. Dokonce se dokáží jednotlivé tlupy šimpanzů spojovat a „válčit“ s jinými spojenými tlupami na svazích Velké africké propadliny. Ti z východu a ti ze západu. Model hrozící světové války.
Nic nového jsme tedy ve vztazích nevymysleli. Jenom technologii.
Některé spisovatele už napadlo, není-li ta naše „civilizace“ vlastně vyrostlá na spálených troskách té minulé. Některé vymyšlenosti se zachovaly. Mechanismus z Antikythéry, podrobné astronomické vědomosti divokých kmenů z Oceánie, které by vlastně neměly mít bez moderní pozorovací techniky – a mají je a tradují se z generace na generaci.
Sbírám od mládí tzv. postkatastrofickou literaturu, příběhy o tom, co se děje mezi lidmi po nějakém opravdu velkém otřesu, neštěstí a všichni autoři se shodují na tom, jak to bude vypadat. Hned po neštěstí, za několik let, desítek let, staletí. A tam do příběhu započítávají i tu „selektivní ztrátu paměti“, kterou tak jednoduše popisuje George Orwell v románu 1984.
Nikdy mě nepřestane uvádět v úžas, jak mohla tak rozvinutá řecká věda a kultura upadnout do hluboce středověkých poměrů, což trochu trvá dodnes.
S mírnou nadsázkou mě to naplňuje pokorou, že i naše „věda a kultura“ nebude mít věčného trvání.
Antikythéra je v podstatě neobydlený ostrov na půl cestě mezi Krétou a Peloponésem. Její jméno je jakési „opozitum“ proti Kythéře, což je větši a obydlený ostrov těsně pod Peloponésem.
Nerad s tím zase opruzuji, ale byl jsem tam v roce 1998, a je to roztomilé a tehdy dosti/nádherně opuštěné místo. Škoda, že sem neumím vložit fotografii, protože pohled na Choru/pevnost na kytherským zálivem je impozantní, ani jsem to sám neuměl vyfotit.
Zkusím dva obrázky poslat Alefovi, třeba je sem prdne.
Pardon, že to není ke staročeskému, nýbrž k řeckému tématu. K Vršovcům jinde.
Teď jsme dopili, zítra je půlmaraton (v 10), tak až k večeru.
Freddie Mercury.
https://postimg.cc/34FpvSmq
Dlouhá léta běžely v ČRo skvěle udělané brněnské Toulky českou minulostí, půlhodinový pořad každý týden.
Celý seriál je teď přístupný v rozhlasovém archivu.
Jeden díl se věnoval stejnému tématu jako dnes pan Jan z Helvajzu:
https://www.mujrozhlas.cz/toulky-ceskou-minulosti/48-schuzka-vyvrazdeni-vrsovcu-jaromir-oldrich
Na i-vysiláni ČT jsou k vidění dvě série dokumentů o historii českých hradů. Jedna je koncipována podle regionů a zabývá se dosti zříceninami a hrady zapomenutými. Ta druhá je koncipována časovým vývojem, jakým prošlo jejich budování. Tou provází Jiří Plesl s historikem
Zase jsem to odeslala předčasné, omlouvám se, z mobilu mi to moc nejde. Tedy s historikem Tomášem Durdíkem. To je zajímavý doplněk k historii vládnutí u nás. Kosmas byl současník těchto masakrů a ve své Kronice o nich také píše. Je ovšem i tady třeba brát v úvahu časový odstup, možná zaujatost osobní (jako šéf pražské kapituly musel znát účastníky osobně), a v neposlední řadě vliv překladatelů kroniky z latiny do češtiny. Byli různí, tak jako se dochovalo vice výtisků.
Našla jsem to. Na ivysilani.cz je série o zničených a málo dochovaných hradech pod jménem Krajinou českých hradů, známých i neznámých a ta druhá s historikem panem Durdíkem je tam pod názvem Štíty království českého.
O Vršovcích toho moc nevím, tak jsem si trochu rozšířila obzory. Boj zůstává, akorát se změnily kulisy a zbraně.
Helvajzi,
máte velké a zdatné předchůdce, kteří pátrali v českých dějinách. Třeba Miroslava Ivanova, který se v jednom ze svých děl věnuje právě tomu vámi zmíněnému propíchnutí na záchodě, a to dosti podrobně.
Jako dalšího vašeho předchůdce bych si dovoli označit Václava Erbena, autora kdysi populárních detektivek s bonvivánským (a tudíž sympatickým) kapitánem Exnerem. V letech sedmdesátých se vrhl na historii a postupně vydal tři díly fiktivních pamětí krále Jiříka z Poděbrat. V nich na základě historických faktů nechá celkem svobodně podle své fantazie jednat dvojici hlavních protagonistů – samotného Jiříka a jeho „velkého bílého učitele“ Hynce Ptáčka z Pirkštejna (mého velkého oblíbence, protože byl údajně také malý tlustý plešatý a věčně veselý).
Je to příjemné, byť poněkud rozvláčné čtení, ze kterého se ale člověk dějin ne zcela znalý může dozvědět spoustu dobových faktů, protože těmi je autor viditelně dost vyfutrovaný.
Zajímavé je pak porovnat Erbenův popis a charakteristiku jednotlivých postav té doby s názory historiků. Třeba aktuálně jsem dočetl příběh táborského kněze Bedřicha ze Strážnice v podání renomovaného historika Amédea Molnára (z roku 1985), a ten s vylíčením Erbenovým poněkud koliduje. Nic proti tomu – však se jedná o beletrii a nikoliv o odbornou literaturu.
Tak vnímám i příběhy z pera/klávesnice Jana z Helvajzu a závidím mu jeho fantazii
Doplnila bych Godota: Znám dílo obou zmiňovaných a jen bych chtěla upozornit na knihu Trapný konec rytíře Bartoloměje od Václava Erbena. Je to kouzelně zpracovaný příběh o padělatelské dílně v Koněpruských jeskyních z doby, kdy vznikla. Je to jediná kniha, se kterou jsem se setkala, a která obohacuje čtenáře ještě o zcela technicky speciální mluvu tehdejších mistrů pregnéřů – lidí, kteří se v Horách Kutných zasloužili o ražení mincí a všeho okolo tohoto řemesla. Je to úžasné čtení – samozřejmě i zábavné, jak už u pana Erbena je zvykem, ale plné zajímavostí z běžného života té doby. Díky Godote za připomínku, do debaty o středověku ta díla rozhodně patří.