by 
.
PYRAMIDÁLNÍ PUTOVÁNÍ JEDNÉ HONZOVSKÉ BUCHTY
.
Jednoho dne, jedno ráno zabalila babička,
pytlíček honzovských buchet pro našeho Petříčka.
.
Když se ale Petřík cestou v autobusu nedíval,
vykutálela se jedna, aniž co zpozoroval.
.
Řekla si: „Konečně venku – igelit je skafandr“,
vzala si kus, rozběhla se, vyrazila na vandr.
.
Na východ se chtěla kouknout a pozdravit sluníčko,
otočila to moc šejdrem, spletla si směr maličko.
.
Ránou do zdi z dveří busu překonala možnosti,
a nabrala energii nadsvětelné rychlosti.
.
Letí, letí, už dolétla ze Smíchova do Aše,
pokračuje směrem Západ skrz Falc až do Remeše.
.
To je slavné město králů, Francouzi se jím chlubí,
„No a co? Na Prahu nemá!“ buchtička se zazubí.
.
Zase se však zakoukala, odbočila ze směru,
vydala se dolů na Jih, až do země Berberů.
.
Co je to za divné místo, samý kopec žádný les,
jenom velbloudi a písek. A říkají tomu Fez.
.
Pokračovala dál letem, přes velikou žlutou poušť,
nad Timbuktu to zas zahla. Pozor čápi, jaká spoušť!
.
Jenže ouha, louže dlouhá způsobila potíže,
skafandr si navlékla, teď pod vodou je bez tíže.
.
Proplavala kousek cesty Atlantickým příkopem,
až vylezla na La Plata, kousek za lodním dokem.
.
Energii začla ztrácet. „Teď co dál?“ – jí v uších zní…
Dokud nenakopali jí kluci, co tu merunu honí.
.
Usmála se, otřepala, přeletěla přes moře,
dole zablesklo se slunce na divné, zvláštní hoře.
.
Vypadá jak babiččin vál, kde to velmi dobře znám,
prý je to hora Stolová, jistě bude blízko k nám.“
.
Jenže se zas zakoukala, popletla si znovu směr,
naštěstí, neb chtěla domů, vydala se na Sever.
.
Měla co dělat nad Kongem, nevládne tu vůbec mír,
nejvodnatější je v světě, moh jí spolknout velký vír.
.
Když prolétla deštěm střel a lesem pušek rebelů,
dostala se nad místo, kde prý jsou prameny Nilu.
.
Katarakty daly zabrat, málem utopila se,
igelit už dávno došel, všimla si už v Kinshase.
.
Zase poušť, jen velká řeka pode mnou se klikatí,
každé jaro leze z břehů, místním se prý vyplatí.
.
Nakonec poslední zrychlení čerpala nad Gízou,
pyramidální rychlostí auta, se zlatou metalízou
.
dolétla, doškobrtala, je v Praze, ve svém městě,
vždyť tady jí začalo to dobrodružství na cestě.
.
Babička si všimla louže, divila se velice:
„Kdepak ses tu holka vzala, vždyťs byla na poličce?
.
Čípak jsi, a co tu děláš, proč upadlas do bláta?“
„Bylo nás stodvacetčtyři, – no a já jsem ta pátá.
.
Sama jsi nás napekla a poslala mě s Petříkem,
a jak vidíš, už jsem doma, jenom menším obloukem.“
.
„Kde jsi celou dobu byla…“ babka sobě zamlaská.
„Na cestách. No, co se divíš, vždyť jsem přece honzovská!
Optimistický diskusní příspěvek k článku „Jak Honza o buchty přišel“
To je hezký cestopis.
Připomenul mi, ,kterak jsem jednou pro vnuky vymýšlel pohádku „Pantofel šel na vandr“, dodnes se tím bavíme. Někdy ho tu púřevyprávím, ať nejsem pořád tak dekonstruktivní (novotvar?)
Pro Godota: Tak to už se těším, pohádky já ráda… 👍🧑🎄
Nádherný obrázek!
Běžím pro droždí a na buchty zadělám.
Povidlové, ty my nejradši. 🙂
My to pečeme v brutvaňce.
Co je to brutvaňka? Já se obávám že by se mi do ní těch 125 buchet
nevešlo. Já je pekla ve 4 pekačích. Byly pro 3 rodiny.🤗 Promiňte Ládik!!!u. místo mezery jsem to omylem odeslala v polovině.
https://brezeek.webnode.cz/products/plechy-na-peceni-brutvan/
u nás brutvaňka, brutvaňok
U nás se v brutvaňce peče spíš kuře nebo vrabci. Brut pečeme v ešusu, bo sme malá rodina.
A buchtám babča říkávala brutky, ale to je spíš nějaký druh interního humoru mezi ní a dědou, bo brutky jsem neslyšel nikde jinde, a ani z té němčiny mi to moc smysl nedává.
Pro Ládik!!!: Aha… Já mám trochu jiné pekáče, ale taky buchty peču v nich. Tehdy to byla akce na celorodinný sraz – slavilo se asi čtvero příležitostí – narozky, svátky a všichni chtěli buchty a taky si odvézt 😊.
U nás je to veverko mix povidla, tvaroh, mák a někdy i povidla hrušková nebo ořechy. Jsme všichni mlsní, ale každý na jinou náplň. ☺️
Mohla byste se vy drobná zviřátka – jiřička/veverka – zde podělit o recept? Ď.
Ty buchty na obrázku vypadají hrozně lákavě.
A to jste ještě neviděla NAŠE buchty! 🙂
Recept je úplně obyčejný:
500 g hladké mouky
90 g cukru
1 kostička droždí (42 g)
90 g tuku (olej, lze i sádlo, máslo)
1 vejce
sůl, mléko
Do vyhřáté trouby, 180 stupňů, 30 minut
—-
Pánové, promiňte. Nám na oplátku nebudou vadit debaty o složitých věcech technických a dalších podobných.
Za sebe mohu říci, že mně debaty o buchtách nevadí – tedy, nevadí příliš. Trochu mi na debatě o buchtách vadí, že zrovna žádné buchty nejsou v dohledu.
Zkusím o tom někdy v příštím týdnu (začne za pár hodin) učinit doma opatrnou poznámku.
Pro Maneca: Předpis jako u veverky. Chuť buchet z 80% vytváří náplně. A to jsme konzervativní – povidla, tvaroh, někdy hrušky, ořechy svařené a mák svařený.
Buchty, buchty…
To může být také fotomontáž, dnes je to běžné.
Zítra mám pracovní cestu do Jiřičkova.
Když uvidím někde buchtu napíchlou na plotě zazvoním a ochutnám.
Pak uvěřím.
🙂
Kdybych to věděla, pozvala bych Vás taky Jane, bylo jich fakt hodně. 🤶
Tak to sem napíšu dnešní zážitek z polského Cieszyna.
Nekupujeme tam, krmi bereme spořádaně z hytlermarketů. Jenom med ne, ten máme z tržnice na české straně. Domácí polský, s místem, jménem na etiketě, dohledatelný blízký včelař. Cena 200/kg. Jenže trh u nás teď není, až na jaŕe. Tak jsme přejeli po mostě Olzu a hurá na targovisko. Jen pro med. První polák nabídl sklenici za 320, s tím, že to není kilovka, ale 1,25kg – i když sklínka byla stejná, jako máme doma. Tak jsme našli druhého – ten měl sklenici za 45 zlatých, ale měl 2 poslední, že je prodá jedině spolu. Neměli jsme zlaté, tak nám to spočítal v “korunkách” a vyšlo mu to na kalkulačce 720 Kč za obě sklenky. No a jeli jsme do našeho teska, zpět na levý břeh Olzy. Med za 187, zlatí západní zloději. Do polska zkusím zase za pár let.
Cena zboží závisí na poptávce po něm. S výrobní cenou koreluje jen mírně v tom smyslu. že pokud je to hodně pod náklady, zboží z trhu zmizí – je neprodejné.
Byl jsem o tom prakticky poučen kdysi dávno v Benátkách při průtrži mračen, kdy ceny pláštěnek a deštníků stouply za několik minut desetkrát a potom v devadesátých, kdy voda zalila Ostravu a láhev pitné vody se prodávala za stovku.
Tužka napíše,…. pekáč buchet na obrázku je inspirativní.
Pár kilometrů od nás na vesnici je malé soukromé pekařství,….rodina peče vždy jen jeden druh pečiva a jeden druh chleba v daném dni.
Na dveřích je rozpis, co kdy budou péct,….mají rádi objednávky a vyzvednout do 11 hodin, pak to prodají náhodným zájemcům.
V sobotu a v neděli nepečou.
Pokud jsou v nabídce buchty, tak si nelenuji tam zajet,
Děláte i šimlové?
Tahle rodina je neznala,….ále, před lety jsem si je objednala, a už je taky pečou,….to se smíchá tvaroh s vařeným mákem půlnapůl.
Pokud peču buchty sama, dělám náplň z vařených mletých ořechů. ty ořechy povařím v medovém mléce. Dobré jsou i s čokoládou nebo s náplní z pečených hrušek. Taky tvaroh a meruňky, nebo mák a švestky……to jsou mňamky.
Už mám napečeno, oříškovou buchtu na pekáč s kakaovou polevou,….zítra příjdou odpoledme známí,….pečivo s ořechy mají v oblibě.
Tužka.
Pro Tužku: šimlové se u nás nepekly nikdy. Máme rádi mák i tvaroh, ale každý zvlášť. A meruňkový dělám koláč – čistě meruňkový s drobenkou, anebo mřížkovaný tvarohový a do mřížek na střídačku jako do šachovnice meruňka, kompot z brusinek. Už bez drobenky – je to mňamka.
Pár slov k trollům i AI
Četl jsem. – Většinou, pokud je to alespoň trochu možné, ve chvíli, kdy se mně ozve hlasový automat, típnu hovor a zkoumám možnost náhradního postupu.
Nechávám si věci přivézt na dobírku, živým člověkem. Když to nejde, nekoupím, nemusím mít všecko.
Objednávám pouze na dobírku a pokud možno domů. Pokud to nejde, tak do výdejního místa, což je u nás zatím v některých obchodech. Prý se těm boxům říká cikánský adventní kalendář.
Tak to je moc pěkný! 🤣🤣🤣
Zavedeme zkratku – CAK.
„Kam sis to nechal poslat?“
„Do caku. Ale přišel jsem pozdě, už tam nic nebylo.“
Nechat si něco poslat domů je fajn, ale člověk musí být doma. A oni neřeknou, kdy se kurýr zastaví. A den taky občas oznámí totéž ráno. Když jsem domluvený na nějaké frekvenci, nemohu říct, že jsem doma čekal na zásilku. Pro mě je „kamenná“ výdejna ideální, vezmu to po cestě do Ústavu nebo zpět nebo tam došmajdám extra. Zvykl jsem si některé věci nakupovat takto, protože se často stává, že nejsou v obchodech běžně k dispozici. Objíždět celé město a dozvídat se, že to budou mít až v létě. To si raději připlatím za dopravu. Když chci, aby to netrvalo dlouho, dám si to na dobírku. V mé Zásilkovně mě už znají a když se blížím, už to připravují. A já už lovím v mobilu heslo.
K Ládíkově!!! poznámce bych taky jednu přičinil: Pokud něco opravdu nepotřebuji, nekupuji to vůbec.
Většinou se dá přehodit dodání na výdejní místo, pokud víte, že nebudete doma . Nejhorší oznámení o době doručení má pošta. Dovíte se pouze den a víc nic. A pak seďte doma celý den 🙄
Sedíte doma a stejně nepřijedou, nechají balík na poště.
Jo, na hlavní, 9 zastávek tramvají.
U nás 10 minut autem a variabilní otevírací doba (každý den jinak).
To je prý tím, že avízo o balíku posílá jiná organizační složka pošty než ta, která ho fyzicky převezme k doručení.
Vnímám to jako obrovskou výhodu všeobecně nastupujícího automatizovaného zprasování dat.
(Nejde o překlep)
Pro Helenu: Bydlím na vesnici, pošťák 1x denně listovní a 1x denně (jindy) balíky. Ale jezdí sem kurýři – Hosana! – a i rohlik.cz a kosik.cz. Ti jsou dražší, ale používám je při kalamitách a před svátky, kdy je draho a švic úplně fšude. Taky tu máme Zásilkovna BOX Z. Když už si nechám něco poslat domů do vlastních rukou, tak dávám dýško tomu, kdo to přiveze ve dveřích při převzetí. I pošťákům. Všichni to o mě za ta léta vědí a nikdy se mi nestalo, že by mi hodili do kaslíku oznámení, abych si to přišla sama někam vyzvednout. Já vím, je to dražší o to dýško, ale dostane to ten, který se skutečně namáhá, zatímco Česká pošta pod Rakušanem si zdražuje kdy chce a co chce, a žijí z toho jen jejich papaláši. Funguje to dokonce i opačně, např. když chci třeba nějaké poštovní známky, anebo formuláře složenek apod., stačí zavolat (mám na ně kontakt i telefonní na mobil), oni se staví – dostanou peníze na nákup a druhý den je přivezou. Dokonce i známky s krtečkem, co milují moji vnoučci. A ještě si chvilku přátelsky pokecáme… Beru to jako by mi zdražoval Rakušan za pošťáky, anebo centrála PPL, ale já rozhodnu, kdo to opravdu dostane za práci.
Já mám zkušenost, že GLS a PPL posílají sms s časovým intervalem doručení a telefonem na řidiče. Kluci sice nedovedou řádně pozdravit („…dobrej!“, i horší…), ale co už…
Tužka napíše,….moje nevlastní babička měla oblíbenou hlášku…..Když si chceš něco koupit, počkej tři dny, když ty dny přežiješ, tak to nepotřebuješ, nač to teda kupovat.
Tužka.
Vzpomínka na včerejší tvrdý sníh. Dalo se dojet daleko…
https://ibb.co/CnS1LQV
Pro Ládik!!!: 😊))) Prvně mě napadlo, že je to na Lipně. Tam se dá autem dojet až do přehrady… A fakt se tam už pár aut utopilo. Stejně to všichni zkouší každý rok. 😊))))))))
Tohle je mezi Hrčavou a Bukovcem.
OT
Hlásím strakapouda!
Je to OT, protože nepřiletěl kvůli buchtám (ptactvu nenabízíme), nýbrž hoduje na lojových koulích pod krmítkem; předtím sezobl několik slunečnicových semínek v krmítku.
Nevím, co je letos jinak, ale stravuje se tu mnohem míň ptáků než dřív. Ještě loni jsem nestačila krmi doplňovat, lítali sem kromě vrabců a sýkorek dlaskové, stehlíci, červenky aj. Letos sýkorky, brhlíci, tu a tam kos a červenka, někdy dlask a sojka, občas konipas. Celkově jich je všech ale mnohem míň.
Pár let se tu stravoval i bažant, asi vždy tentýž. Zřídili jsme pro něj speciální ranvej. Bylo úžasné ho pozorovat, krmítko je asi metr od okna.
Občas tu přistane i žluna; stačí jí trávník, krmítko ignoruje.
Žluna žere jenom mravence.
Rozumím. A chápu, proč nechodí na krmítko.
Vy nemáte na krmítku mravence?!?!?
Ale máte štěstí. Zrovna teď je jeden můj známý v Yangshuo (z důvodů, které neprozradím, příčinu utajení nesdělím) a kdybyste chtěla, poprosím ho, aby Vám přivezl sušené mravence. V místním obchoďáku je trvale mají, v půlkilovém balení. Jedno, dvě, tři…?
Děkuji, ale nebudu obtěžovat.
Ptala jsem se opeřenců, prý si raději chytí čerstvé.
—-
To se tam opravdu prodává? Co s tím dělají? Zavářka do polévky?
Prodává. Něco jako koření, posyp. – Uvažoval jsem, že jeden pytlík jen tak z hecu přivezu, ale pak mně bylo líto té váhy – radši jsem přivezl půl kila čaje.
A jak je to s jinými sušenými hmyzáky? Taky k dostání? A ceny?
Ceny – nevím, už je to dlouho. Ale nebylo to nic závratného. Jídlo obecně je v Číně celkem levné – vědí, proč.
Pak jsem ještě viděl v podobném obalu jakési ponravy. Nápis jsem přečíst neuměl (dnes – nevím, jména hmyzu zatím neumím), snad to mohly být housenky bource morušového.
V Číně je takové pořekadlo:
Číňan sní
– vše, co létá ve vzduchu – kromě letadel;
– vše, co leze pod zemí – kromě metra;
– vše, co chodí po zemi – kromě člověka.
Ale není to tak úplně pravda. Nad představou, že budou jíst máslo nebo šlehačku, se některým Číňankám (ahoj, Sunny!) zvedá kufr 😀
Ptám se proto, že naposledy mě v Praze zastavil na ulici člověk a nabídl mi smažené – snad housenky . Bylo to okořenění chilli a nebylo to špatné.
Jenže si říkám, že kdyby se opražilo a okořenilo lejno, taky by se to dalo sníst.
Mimo jiné – šimpanzi své lejna taky „recyklují. A sloní matky nabízejí svá lejna slůňatům. Tam to má zcela praktický důvod, získání protilátek vůči některým chorobám, která slůňata nemají. A nepotřebují na to výzkumné ústavy, aby to věděli.
…které..
Jestli by nám chutnalo lejno, o tom pochybuji, ale mohu se mýlit.
Můj názor: pojídání hmyzu má smysl tam, kde je snadno a lacino dostupný jako zdroj bílkovin. Těch má hmyz dost, uvádí se až 50 % hmotnosti, což překonává i libový hovězí biftek. Jistě má smysl, třeba v Africe, sežrat sarančata, když ta předtím sežrala kus úrody. Ze stejného důvodu se mimochodem např. v Kambodži jedly krysy (ne potkani).
Jako i jiní, jinak zoologicky zařazení tvorové, asi ne každý hmyz je vhodný k jídlu (majku, ploštici, svinku a jiný páchnoucí hmyz by nejedl asi nikdo). U nás se k jídlu vhodný hmyz v dostatečném množství asi nevyskytuje, pokusy o jeho pěstování jsou velmi nákladné. Ty housenky, které jste ochutnal, možná na kilo váhy vyšly dráž než argentinské hovězí.
Recyklace trusu je známá i u myší. – Mimochodem, zdá se mi, že tuto stravovací technologii pěstují zejména tvorové, u nichž rostlinná strava významně převažuje. Naše vlastní hovno nám smrdí – hádám – zejména proto, že kontaminace potravy hovnem přináší jakási zdravotní rizika.
A pak mě ještě napadá jakási asociace s cibetkovou kávou či kávou Black Ivory, ale to je zcela jiná kapitola.
🙂
Alefe, na začátku mělo stát varování:
„Nečíst před snídaní / obědem.
Číst před večeří se naopak doporučuje; účinnější než leckterá odtučňovací dieta.“
🙂
Na mě by to nefungovalo. Já jsem otrlý.
Asi víte, že jsem byl jako dospívající mladík 3 roky v Egyptě; tehdy tam byla veliká skupina čs. expertů přes všechno možné, i s rodinami. Při čs. ZÚ tam byla i ZDŠ, 1.-9. ročník, v každém ročníku jedna třída (Češi i Slováci dohromady). Jako se skoro každým klukem, i se mnou to tehdy v pubertě dost mávalo.
S kamarádem jsme se bavili tím, že před jistou spolužačkou, když tato vytáhla o přestávce svačinu, jsme hlasitě a velmi malebně hovořili o svých pozorováních z arabských ulic a tržišť, s důrazem na estetiku a hygienu. Vždycky to skončilo tím, že Ľubice se udělalo špatně a my jsme jí svačinu sežrali. Měla ty svačiny dobré, moc.
Ľubica Černíková z Bratislavy, kde je jí asi konec…?
Co jim vadí na másle a šlehačce? Nezvyk nebo z principu?
Mléko (kravské), tvaroh a jogurt konzumují?
Čína je velká, něco vím jen z doslechu.
V jižní Číně se na mléko pohlíží jako na… řekněme… tělní tekutinu, vhodnou jen pro mláďata. Mléko a mléčné výrobky v obchodě vůbec nejsou. – Oni taky Číňané, zvláště na jihu (a asi i jinde v Číně) pastevectvím se nikdy neživili a enzymy na trávení mléka prostě nemají (jen děti do určitého věku, jako všude na světě). Podobně, jako my si ošklivíme určité, jinde běžné potraviny, v Číně tento názor postihl mléko a výrobky z něj.
Je prý pravda, že v Pekingu a jiných velkých městech jede masírka, která lidem mléko a výrobky z něj vnucuje (však to známe: Danone a tak, o peníze jde až v první řadě). Prý jsou z toho dost velké zdravotní potíže.
—
Když už jsme u toho: od jisté doby kravské mléko a výrobky z něj také nemohu, vždy to končí silnými trávicími problémy. ALE! jen kravské mléko, a jen v ČR (!!!). V HR mně z kravského mléka není nic. Dost jsem se tomu divil, ale nedávno se ke mně dostala zpráva (agentura JPP), že u nás se do mléka přimíchává palmový tuk a jiné srágory. Je-li to pravda, nevím, ale odlišná reakce mých útrob na mléko CZ a HR svědčí o čemsi.
OT…. SOS!
Mám kulturní dotaz. Jsem kulturní barbar, který nechodí do kina nebo dokonce do dívadla. V divadle (Zdeňka Nejedlého) jsem byl jednou v životě, v roce 1978 – bo řízením osudu to byla součástka pro získání zápočtu z nějakého komunistického předmětu. Dávali Jakobína a já to musel vytrpět do konce. Řvali tam na jevišti jedni přes druhé (možná 15 najednou) a hlediště stálo a křičelo brávo. To už jsem se zdekoval. Byl to tak traumatizující zážitek, že jsem ho už nikdy v životě neopakoval.
No a v pátek tam jdu znova, bo moje čtvrtka má 2 listky na cosi a ten druhý je asi můj, bo ji nemohu nechat tam jít samotnou (její ségra ma karanténu), když už tam i jedu autem.
Co si mám obléct? Mám to originální sako *78, už jsem to tušil, tak jsem ho zkusil provětrat na narozeninách u souseda Edy ve sklepě – sako sedí, má i knoflíky a je jako nové, nepoužité. Kalhoty mám černé na pohřby, boty Inov-8 maratonky černé, triček mám dost a i košili najdu, ale ne kravatu.
Máme lóži; v plánu divadla jsou v ní 3 židle – všecky 3 jsou obsazené, čili tam bude nějaký křen. Co s ním? Vykázat na volné místo? Může se to? Co jídlo? Nebudu stát v nějaké vřavě na sodovku, ještě něco chytnu (podle doktora se mám vyhýbat shromážděním), mám deficit leukocytů (1/4 ze zdravotního minima) a mohl bych se dostat na prkno. Můžu si tam vzít kafe v termosce? Může se tam šustit s papírem – není to moc slyšet? Svítí se tam? Může se chodit na záchod – je to daleko?
Myslím, že zde jsem ve společnosti divadelních nadšenců a prosím proto o nějaké instrukce co a jak, čeho se mám a nemám bát. Díky.
Doručte až na místo svoji čtvrtku, někde zaparkujte, jděte se projít a včas na ni čekejte před divadlem.
Kdyby nechápala vaše motivy k takovému jednání, dejte jí přečíst to, co jste tu napsal. Není-li úplně bl… hloupá (a to jistě není), samozřejmě to pochopí. Budete oba spokojeni.
Alespoň tak bych to (čistě hypoteticky) řešil já. Ovšem u nás je situace právě opačná – já bych i šel, ale Labuť leda na vozíku, a to nechce.
Držte se Godotovy rady a divadlu se zdaleka vyhýbejte.
Evidentně neznáte obřady našeho kmene a mohl byste tvrdě narazit.
V tom Jakobínu pravděpodobně řvala i moje máti.
Divadlo není pro každého a opera zvláště.
Já přece taky nepíšu rýmovačky…
Půjdu do té jámy lvové a podám reportáš psanou v lóži.
Pro Ládik!!!: Jděte bez velkých obav, pokud buď: chcete vidět opravdu představení, anebo zjistit opravdu, jaké to je. Stačí v tom případě jen tmavé kalhoty, světlá košile ( dnes lze i jako rozhalenka, nebo se šálkou) a sako (radši tmavé). A zdvořilé chování, to je nejdůležitější. Mohu vás uklidnit, naposledy jsem byla na Maryše v Národnim a kromě dam v malých večerních a pánů ve smokingu, tam cca třetina diváků byli mladí v džínách a dívky i kluci v tričkách přes ně se svetry. Nikdo se nepohoršoval. Já jen trochu žasnula, ale pak mi došlo: pokud to přivede dnešní mladou generaci k vášni pro divadlo, opery, do koncertních síní, tak ať jdou, a klidně třeba za piráta z Karibiku. Vždyť je na podobný efekt se svým šátkem láká celá léta i Pavel Šporcl. Držím palce, aby se vám představení líbilo.👍🍀🤚
Já Vám neporadím, ale s radostí konstatuji, že nejsem jediný exot svého druhu na světě.
—
Až se mi někdy bude chtít (pokud mi to mezitím někdo nerozmluví), napíšu, jak jsem šel s manželkou před lety po letech do divadla.
Přidám se s poznámkou, jak jsme šli před lety naposledy na ples.
To bylo tak: měli jsme s manželkou nějaké výročí (je to vždycky na Leninovy úmrtiny, podle toho si to pamatuju) a děti nám koupily lístky do divadla.
Jak z mých poznámek už dávno všichni tuší, společenský oděv nepatří zrovna k mým oblíbeným. Většinu času trávím oděn do mikiny a tepláčků; ty jsou domácí výroby (šito laskavýma rukama mojí kvalitnější poloviny). Mikin i „tepláčků“ mám hodně – střihu stejného, materiálem a barvou rozlišenou podle účelu použití: sváteční (do tělocvičny, když vedu seminář), všední (do tělocvičny na každý den), pracovní (montérky – na stavbu/na zahradu), domácí (mám na sobě teď). Společenský oděv spočívá ve skříni na věšáku, boty v krabici pod ním, a čeká roky a roky, než nadejde jeho výjimečná chvíle.
Jedna taková chvíle, to si pamatuju, nastala, když v brněnském studiu Sono měl vystoupení pan Suchý s paní Molavcovou. Bylo to skvělé, oblek a boty posloužily – a zase se ocitly spořádaně ve skříni.
A teď, po letech, to divadlo!
Inu, což – dámy to mají jednoduché: obléknou si cokoli, třeba i noční košili, uvážou si něco kolem pasu (třeba pentličku či šátek, jako Ládik!!! místo kravaty), kabelku, botky – a je to! Kdežto my, pánové, jsme sešněrováni do svěrací kazajky, zvané oblek, a obouváme boty, které se k ničemu kromě důstojné chůze nehodí. – Sedli jsme do auta a jeli.
Během jízdy jsem po chvíli nabyl dojmu, že s pravou botou něco není v pořádku, a navíc – asi jsem si na stavbě nanesl do auta bláto, poněvadž se mi něco pořád plete pod nohy na koberečku. Po chvíli další jízdy se divný pocit přenesl i na botu levou.
Kdyř jsme dojeli k divadlu a zaparkovali, po vystoupení z auta jsem pochopil: na obou mých botách se mi rozpadly podrážky. Trocha gumy tu a tam zůstala, ale větší část se nacházela jako ta drť „ze stavby“ na koberečku v autě. Životnost podrážek doběhla někdy v minulosti, po návštěvě koncertu pana Suchého. Kožený svršek byl jako nový, ale podrážky – plastový výlisek – ty tam.
Horší ještě bylo:
každý další krok
zaznamenal gumy z boty dolů skok.
Tak jsem kráčel opatrně sálem,
téměř bosky, vznášel jsem se málem
cestou do lóže.
O přestávce jsme pochopitelně nikam nešli a já jsem toužebně čekal na chvíli, které jsem se zároveň děsil – totiž na konec představení, až dojdeme k (téměř bosky, jen to nebylo vidět) k autu a pojedeme domů. Celé divadlo jsem v duchu upřímně proklel.
Byl leden a to divadlo, to byl Saturnin.
Manželovi se rozpadly boty ( též letité) na synově svatbě, naštěstí až po obřadu.
Nechodím do lvové lóže,
ať jde raděj Benátský dóže.
Na jevišti řvou tam herci,
raděj si dát ňákou deci.
V škole jsem tam párkrát byl,
dneska bych se z toho zb…
Nežli koukat na umělkyni,
pošlu radši manželkyni.
Někdo kulturu mi nese?
Raději se projdu v lese.
Když jsem byl ještě mladší, jezdili jsme se školou do divadla v Bráníku na Cimrmany.
Spolužáka strýc hrál princeznu Zlatovlásku.
Ovšem když se dnes podívám co za zejména politická ,,moudra“ padá ze Svěráka, nebývá než s klasikem konstatovat: Svěráku, Svěráku. Cimrman by se za tebe styděl, kdyby byl bývával žil.
Tužka napíše,….pane Ládíku,….máte můj obdiv, že chcete překonat všechny nástrahy, na Vás, nezkušeného harcovníka, v divadle nastražené.
Když ne kravatu, tak se dá do košile, u které se nezapne poslední knoflíček u krku, uvázat nenápadný ozdobný dámský šáteček, jako kravata. Je to vrchol eelegance italských milců starší módy.
Dále bych vstupovala do lóže s posledním zvoněním, pokud to dodržují, když se zhasíná, pak máte šanci si sednout do stínu za Vaší partnerkou, a třetí místo by mělo být už obsazené,….nebo,….nebo ? třetí,? …..zvolí stejnou taktiku.
V divadle lze vydržet bez pití a jídla,….nosila jsem si jen cucavé bonbóny, protože zvláštní pach starého plyše mě dráždil v krku, ….tak abych nekašlala. Teď je období viroz všeho druhu, tak nějaké s výtažky bylin proti kašli..
No,….a lóži bych v tichosti opustila hned jak by byl konec. Je to sice nezdvořilé k hercům,….ále, zas se nemusíte prodírat davem kolem východu.
Na udivený pohled uvaděčky bych prohodila něco ve smyslu, ….že mi konec divadla koliduje s naléhavou záležitostí.
WCinky v divadle jsou, pokud nemají nějakou poruchu,….ale to by mělo být napsáno ve vývěsce u programu divadla.
Tak ať Vás opatruje divadelní Musa.
Těším se na reportáž,…..Tužka.
Lidi jsou různí.
Někdy napíšou, že jim audiokniha nic neříká – a potom hladce citují z Medvídka Pú v podání Marka Ebena. Nebo známý gynekolog Uzel (náš rodinný), který chodil do divadla, jen když mu platili (v divadle je povinnost mít v sále jednoho lékaře) se zamiloval do příšerné hry „Znovuzrození“ a chodil dobrovolně na každou reprízu (bylo jich pět) a smál se celou dobu – a byla to naprosto vážně míněná hra o napadení CCCP hitlerovským Německem. V haní roli Brežněv v podání komika Karla Vochoče.
===
Nebo školní představení, kdy to bylo pro účinkující až nebezpečné, protože se obvykle konala pravidelná střelba gumičkami nebo rýží do oka – pedagogický dozor to nezvládal. Několikrát jsme vůbec nedohráli – ten kravál v hledišti se nedal překřičet.
Kupodivu když tam (povinně) bývali vojáci, tak bylo poměrně ticho, o pauze sice obecenstvo zatraceně prořídlo, protože většina vojáků utekla do blízkých hospod na pivo, ale ten zbytek na konci obvykle nadšeně tleskal a myslel to vážně. Do divadla by měli chodit pouze takoví lidé, kteří jsou ochotni hrát s umělci tu hru, že Othello uškrtí Desdemonu a divák tomu věří. Že se Julie opravdu probodne a Maryša Vávru fakt otráví. Když nechtějí tu domluvenou hru, za kterou si zaplatili nemalé peníze hrát, ať do té tmy v hledišti nelezou. Musí to být příšerný zážitek.
===
Herci hrají rádi, i když to opravdu (až na pražské výjimky) moc nenese a hrají i nemocní, unavení a a s mizernou náladou. Hrají i když jim den předtím umřela manželka nebo maminka. Za to půlstoletí jsem viděl tři herce umřít přímo na jevišti. A diváci to kupodivu pochopili a na náhradní představení přišli. Vrátit vstupné nechtěl téměř nikdo.
===
Když lidi nepřijdou, tak je buď mizerná hra nebo mizerné provedení. Ale mít tam těch pár metrů před sebou skoro pět set nepřátelsky naladěných lidí není opravdu příjemné. Jáma lvová.
Poučení: Když se ti do divadle nechce, tak tam nechoď.
Máti zpívala celý život v opeře, táta byl taky v divadle – „osvětlovačem s povinností pouštět gramofón“ žena v divadle, nějakou dobu i syn v divadle…
O sobě nemluvím – letos budu v divadle 53 roky. Nic jiného pořádně neumím. Jenom nahrávat a pouštět muziku a texty. Z pohledu některých jsem naprostý darmožrout.
A právě proto se mi tam teď chce. Odříkaného největší krajíc.
🙂
Sláva! Ať žije
Medvěd!Kocour!Nerad bych vzbudil dojem, že jsem vůči audioknihám nepřátelsky nastaven. Není to tak – jeden (celkem podstatný) aspekt té věci je, že jsem jenom velmi opatrný. Právě Medvěd Pú je dobrá záminka k tomu, abych to vykreslil.
S knihou Medvídek Pú (Alan Milne) jsem se setkal už dávno, už jako dítě, a vůbec mě neoslovila. Ba co hůře: připadala mi na hlavu padlá a hloupá (netvrdím, že taková je. Jen říkám, jak mi připadala.). Takže jsem ji ze života vytěsnil, až do doby, kdy se ke mně vrátila jako společník mých dětí, ovšem v podobě nečekané – jako audiokniha v podání Marka Ebena.
U nás doma jsou knihy všude, kam se podíváš. Dětem se hodně četlo, a děti pak i samy brzy a hodně četly. Ale přece jenom: máma musí občas dělat i něco jiného, než dětem číst (televizi jsme už neměli), tak přišla ke slovu audiokniha. Marek Eben je u manželky a u mě dobře zapsán odedávna (Porta, Přepřahání, Svojšický slunovrat; Malé písně do tmy,…), a tak byl vítán i s medvědem.
Marek Eben udělal z původního, knižního medvěda (asi v překladu paní Skoumalové?) něco absolutně nového. Ono to v knize samozřejmě muselo být už dřív, ale já jsem to nedokázal uvidět. Teprve Marek Eben dokázal „to něco“ vyáhnout z knihy tak, abych to mohl vnímat i já. Ale nejen to. Výchozí text v kombinaci s přednesem interpreta v mých očích (nebo uších?) posunul příběh do roviny, kde jsem v něm našel zalíbení. – Teď, kdykoli vezmu do ruky tu knihu, slyším při četbě Markův hlas; to už se nedá vrátit.
No jo – ale ve finále je to velmi pravděpodobně tak, že původní dílo absolvovalo dvě významné transpozice – nejdříve překlad z jazyka do jazyka, následně převod z psaného textu do mluveného slova. Je to ještě ten Medvídek Pú, kterého napsal Alan Milne? Já myslím, že není. Je to něco úplně jiného.
A to je, nebo může být, kamenem úrazu audioknihy jako takové.
Tak, jako Marek Eben v audioknize udělal z pro mne nicotného textu zázračně hravý příběh, stejně tak může převod textu do mluveného slova krásný příběh neuvěřitelně zploštit. Připomínám, že stále píšu o svém, ryze subjektivním vjemu.
Jako kluk jsem hltal verneovky, přečetl jsem od Verna vše, co bylo v mém dosahu, a byl jsem nadšen. Ovšem Cesta kolem světa za 80 dní jako audiokniha, to bylo hluboké rozčarování; z celé nahrávky si pamatuju jediné slovo, „Páspartú“. Obraznost, kterou jsem při čtení zažíval, při poslechu byla v pytli. – A tento případ, bohužel, nebyl ojedinělý – ojedinělé jsou spíše opačné případy (momentálně si vybavuju pouze dva: Pú a Princ Bajaja (Fr. Smolík, J. Marvan, …))
Čím to? Nejspíš je to tím, že knihu – text znám zpravidla dřív než knihu – audio. Když čtu knihu, která mne „vtáhne“, nevidím písmena, ale někde v hlavě mně promítají 5D (ano, je to pětka) film. Audionahrávka takový účinek zpravidla nemá, ačkoli jsou výjimky, třeba zmíněný Bajaja; toto audio je pro mne něco jako film Excalibur.
—
Mnoho audioknih, ze kterých mohu „hladce citovat“, věru není, ta množina je jednoprvková – naposlouchaná bezpočtem opakování při postupně čtyřech dětech.
Svoje talenty jsem rozvinul trochu jiným směrem, ale kdybych náhodou v některém z příštích životů stal se filmovým producentem, toho Bajaju určitě natočím jako celovečerní velkofilm; doufám, že v nějaké časové schránce audio s Františkem Smolíkem jako vypravěčem najdu…
Od dětství ráda čtu, jako děti jsme mívaly některé pohádky na LP deskách. Z té doby si pamatuji přeskakující desku na větě,, kam klopýtáš herko ..“.Ale v poslední době více poslouchám než čtu, dá se přitom něco dělat. Třeba štrikovat ponožky nebo vařit či uklízet. Mám ráda,, Tuláka po hvězdách“, ale v audio mne zklamal. Určitě záleží na tom, kdo knihu namluvil. Líbily se mi Kechlibarovy příběhy, škoda že v nepokračuje v audio.
Že se vám líbily Zapomenuté příběhy mě potěšilo. Tomáš Jirman je čte skvěle, že?
Ano, audiokniha je „k něčemu“. Nejčastěji mám zpětnou vazbu, že ji lidé poslouchají při jízdě po dálnici nebo když stojí v zácpě, taky ve vlaku a podobně. I já si nějakou občas poslechnu ve vlaku. Naposledy do to byla Karikova „Trhlina“. Ostatně – dříve než Guttenberg vymyslel knihtisk se příběhy vyprávěly u ohňů nebo u svíček. Nebo „Ve stínu lípy.“
A opravdu hodně záleží na tom kdo a jak ji čte. Třeba Marťanská kronika R. Bradburyho v podání pana Brodského je prostě „špica“ jak říkají Brňáci. Tuhle mám raději než tištěnou. Poslouchám občas večer v posteli před usnutím. A sen pak někdy pokračuje, sice ne přesně podle knihy, ale udělá si takovou vlastní odbočku. A další večer dost těžko hledám v záznamu místo, kdy jsem usnul.
Jinak naprosto souhlasím z Alefem, že při čtení vidím a slyším, tak jako on, lepší příběh než pak často v kině. Z devadesáti procent bývám z filmového provedení zklamán. A u některých bych ani na film nešel, abych si nezkazil příběh.
(Moje fantazie má lepší barvy, lepší zvuk, lepší režii a lepší herce.)
Zajímavé je, že pokud něco míchám nebo stříhám, mám už to v hlavě dávno hotové, v editoru pak jen dodělám, dohoním to, co už jsem slyšel tak, aby to slyšeli i ostatní.
P.S.: Marián ještě nemá dopsané další díly. A nikdy tam není celá kniha – je to jen trochu rozsáhlejší anonce. Oni by si pak třeba tu knihu nekoupili… [;>))
To mi říkala kamarádka, která si koupila knihu, že na tom mém audiu není vše. Tak si asi koupím knížky, neb ty příběhy jsou zajímavé .
Svoji čtvrtku doručuji k divadlu osobně. Obyčejně s mou nevlastní švagrovou. Před 14 dny to bylo do Myrona. To byly 3 hodiny času v centru Ostravy. Tak jsem si zajel do havířovského bytu (který 30 let držíme neobývaný – pro strýčka Příhodu – bydlíme na chalupě) a naložil se do vany, když venku mrzlo. Pak jsem si pročetl celý mobil a pak jsem čekal v autě před vraty divadla na policajta, aby mě vyhmátnul v zákazu stání…
Škoda, že divadlo není v 3nci. To bych si zašel s čelovkou na Javorový.
Ještě ta reportáš. Porta je brána, portáš je valašský strážce hranic proti kurucům a turkům a re je znovu. Reportáš je metaforický literární útvar v tomto smyslu.
A turek není vždycky Turek, když jsme u toho právopisu.
Pro Ládik!!!a: 👌😃 Taky bych si turka klidně dala. S punčákem…
Na ples jsem se nikdy neodvážil. Tam se prý bije a to by mohl být průser – člověk se napřáhne víc a už je v klepetech. A v obleku!!! Měl jsem jen jeden k maturitě a tentýž k promoci, opravdu jen 2x na sobě. Nevím, kde je. Táta si maturitní oblek uchoval a zkusil si ho v devadesáti, se slovy: je mi dobrý, ten mi dejte do rakve. Tak to já nemám… někdy příště.
Jsem nabitý na 96%
https://ibb.co/L9gkCyB
tak snad to večer zvládnu.
Aby Ladik!!!! věděl, do čeho jde!
https://open.spotify.com/episode/39VzK4Bzs9GysBIgq8FYI6?si=GrgafIheS-6BK5j6hykpJg
https://www.youtube.com/watch?v=9zMKZXIw8-0&ab_channel=Jarom%C3%ADrNohavica-Topic
Jsem zvědavý, jak dlouho Ladik!!! dokáže předstírat, že je stejný „prazemědělec“ jako jeho avatar.
Právě jsem se byl venku oholit a ostříhat. Strojek se zastavoval. Havraní vlasy jsem hodil do záhonu, prý to cosi odpuzuje.
Teď z vás budou mít legraci všechna lesní zvířátka včetně veverek… [;>))
Ty vlasy…
https://ibb.co/r08ymb8
Ty vlasy… mi připomínají štětiny od divočáka 🙂
No no no, opatrně, prosím, Kocoure.
Člověčí vlasy odpuzují divočáky, pravil pan soused-myslivec, když jsme si mu předloni stěžovali na zahradu hodně poničenou divokými prasaty.
Zatím jsme neověřili, neb lenost / liknavost. A taky (hlavně?) nechuť hrabat se v cizích vlasech, vyrábět z nich svazečky a věšet na plot.
Vlasy, exrementy, voňavky a podobné platí na divočáky jen dočasně.
Za nějaký den, týden si na ně zvyknou.
Musely by se po několika dnech měnit za jiná ,,plašidla“
Povídá se, že kuny.
Pro Kocoura: Díky za ukázku, už jsem málem zapomněla. Tuhle písničku jsem naposledy slyšela někdy na začátku 80. ještě na prastarém megáči z velkých kotoučů. Tehdy byl Jarek v nejlepší kondici a i když ty nahrávky byly samý šum, měly gajst a jiskru. A neopakoatelnou atmosféru tajných, amatérských nahrávek. Byly to chvíle front na knížky každý čtvrtek a držkové polívky za 1,80 i s rohlíkem. Ráda jsem si ty chvíle připomenula a zdravím ✌
Jojo, střídali jsme se se ženou ve frontě v knihkupectví u divadla už od brzkého rána.
V zimě ještě za tmy.
Máme byt plný knížek, o kterých jsme si mysleli, že jsou výborné. Že bez nich nelze. A teď netušíme, jak dopadnou. Potomci je asi dají do sběru, jestli vůbec takové sběrny existují. Nečtou, jen odbornou literaturu.
Někdy si říkám že ten plán, kdy nikdo nebude mít nic není tak marný. V knihovnách nebude problém zablokovat jakoukoliv knížku, toho času nevhodnou pro současný režim. Minulost bude existovat jen do doby smrti pamětníků a těch kdo je poslouchali. Jako kdysi, ve starověku a pravěku. Báje a pověsti v ústním podání.
Dost se to blíží atmosféře některých postkatastrofických knih i filmů. Fantazie spisovatelů se naplňuje.
Neměl by někdo udělat sklad knih, kde by ty knihy byly uloženy bezpečně, v suchu, pod zemí. Něco jako Svitky od mrtvého moře.
Tak jak je na Špicberkách sklad mnoha různých semen, kdyby se něco stalo se světem.
Sklad knih.
,,Neměl by někdo udělat sklad knih?“
A kdo jako by to ,,měl udělat“?
Stát? Nějaká organizace? (neziskovka)?
Ne Kocoure, jsou věci které za nás nikdo neudělá. A pokud udělá, budou tam dějiny tak jak je zrovna viděl on.
Je to na nás.
A kromě historie by tam mělo být i různé vědění, včetně učebnic ze základních a dalších škol.
A měli bychom se postarat u potomků i o skladování knih pro jejich děti a další generace.
Dovedu si představit budoucnost kdy historie bude zfalšovaná – to se ostatně děje průběžně, ale i situaci kdy po pádu meteoritu, výbuchu supervulkánu, nebo jaderné válce bude lidstvo zase začínat od jeskyní.
Pak se takové sklady budou hodit.
Nechal jsem (sláva a díky Alefovi) digitalizovat ,,Příručku učňů zednických“, podle které jsem stavěl gotickou bránu.
Předpokládám, že Alef, (sláva mu), jí zájemcům v digi podobě pošle a pak zbývá jen vytisknout a uložit.
Pokud by někdo měl nějaké učebnice a pod. a chtěl mi je darovat, stodolu mám skoro prázdnou.
🙂
Díky za připomínku, musím své děti trochu popohnat…
Tohle je strašné číst. A vidět.
I já si ale pamatuju, že například učebnice fyziky našich předchůdců na 2. stupni ZDŠ byly mnohem obsažnější, než naše. Byly to ty bílé, s modrými a červenými písmeny, stejný grafický styl pro všechny předměty i všechny ročníky.
Pamatuje si je ještě někdo?
My už jsme měli barevnější, s více obrázky, ale chudší. A to mluvím o letech 1963-66; co teprv dnes.
Moje první dvě „učebnice“ fyziky:
– Petr Klušancev: K jiným planetám, https://www.antikavion.cz/kniha/k-jinym-planetam-pavel-vladimirovic-klusancev-1962
– Václav Koval: Petr, já a atomy, https://www.knihovnicka.net/kniha/46684-petr-ja-a-atomy-koval-vaclav/obsah-dila/
Tužka napíše,….malou poznámečku,….pokud svět postihne globální katastrofa nepředstavitelných rozměrů,….tak,….tak se se vším, co potřebuje zasunout do zásuvky rozhodně neshledají poslední jedinci, kteří by někde, náhodou, přežili.
Zůstane to, co bylo uloženo do kamení vysoké pevnosti a s vysokým stupněm tavitelnosti.
Z bio druhů, přežít mají šanci jen některé druhy pavouků,….to dokázaly jaderné pokusy.
Osobně si myslím, že změny na zemi budou probíhat cestou stále se opakujících větších a menších katastrof,…jejichž aktéry bude energie přírodních sil na střídačku s energiemi nekontrolovatelných nápadů lidských jedinců a pominutých grup.
Carpent tua poma nepotes….Vergilius , Zpěvy pastýřské.
Tužka.
Jiřička píše: Je to zajímavé téma – audio knihy versus klasické knihy – versus hlasité předčítání. Zkusila jsem všechno. Od mala jsem odchovaná klasickými knihami, které byly v naší rodině už od první republiky. U sebe mám ověřeno, že jako záleží na kvalitním – citlivém překladu u nich, tak u audio knih na tom, kdo předčítá. Pokud čtu sama, mám to jako většina nějakým vnitřním vlastním promítáním představy děje a prostředí. Možná proto bývám často zklamaná následně zfilmováním díla, což vím, že není chyba filmařů. Oni jen vidí jinak, než já. Audio knihy ale vybírám hodně opatrně. Např. mě úplně nadchla ta s Josefem Kemrem a Rudolfem Hrušínským starším, kde oba namluvili Dykova Zmoudření dona Quijota. Byl to hotový koncert. A to si udělám čas a sklenku k tomu. Na dovolenou se taky hodí audio kniha, ale tam už mi tolik nezáleží na nahrávce, protože je to jen na krátký volný čas. S mou maminkou jsme si jako velké potěšení předčítaly na střídačku Homérovu Ilias nebo Odysseu nahlas. Ono to po chvilce nám oběma přišlo jako překrásně poskládaná píseň. Vaňorného hexametry jsou rytmické a chvíli trvá, než se člověk „vpije“, ale pak je to jako když člověk s úžasem zjistí, že umí zpívat. Když se ale nepodaří ta osobnost, ať už překladatel, anebo interpret, moc se s tím nedá dělat. Takhle jsem toužila po slavném románu Jih proti Severu, který jsem četla půjčený za totáče v prvním překladu u nás, a pak vyšel po sametu a byl to takový děs-běs, že jsem ho obratem darovala přítelkyni, které se fakt líbil. Nejvíc jsem si rozdíly uvědomila u mého oblíbeného Kiplinga. Vyrostla jsem na předválečných obou Knihách džunglí v překladu Viktora Messiho. Po sametu vydali horempádem Mauglího, který se nejenže nedal srovnávat, ale chyběly ty ostatní příběhy v obou knihách, které se netýkají přímo Mauglího, ale patří tam (Ochránce nebohých, Quiquern, Bílý Tuleň, Rikki-Tikki-Tavi apod. A to dodnes beru jako hroznou škodu a chybu. Možná kdyby se překlady knih pro děti v poslední generaci tak nezhoršily, děcka by knihy zajímaly víc.
Dykovo – promiňte překlep. Pan Kemr byl pochopitelně rytíř don Quijote a Sancho Panza v podání pana Hrušínského nejstaršího byl úžasný také. A omlouvám se, ale za Rikki-Tikki-Tavi apod. chybí závorku uzavřít. Tohle mi občas dělá automatická gramatika v noťasu. 😕
https://ibb.co/G0yxtBb
Ládiku!!!,
Vy jste tam byli první? Jinak nikde nikdo?
Do divadla chodí jenom zvrhlíci a ztracené existence…
A pracující lid to platí ze svých daní! Tušíte, že +/- polovinu vstupného platí stát?
LADIKU!!! přežil jste Ztracené v Yonkers?
Napíšu zítra.
Zocelen prací v socíku
ošlehán větry kapíku
mohu zde prohlásit z lóže:
Změnil jsem názor. Bóže.
Tak nějak.
https://ibb.co/Rbzt93T
Tam nebyl nikdo ?
Kolegové hlásili, že bylo plno. Ale sejmut je přesně okamžik, kdy přicházejí první nedočkaví diváci. Ladik!!! tam byl před nimi!! Vzal tu „reportaš z lože“ vážně.
Kdybych býval byl v našem Ústavu, šel bych se na Ladika!!! podívat – do protilehlé lóže to mám asi tak 15 metrů.
Utleskané ruce se mi teď hodily k poštípání asi tuny dubu, který jsem včera v bahně kopce a potu tváře natahal na rameni k chalupě.
Tak vidíte – i Ötzi to přežil. [;>))
Tuna dubu, jestli byl alespoň částečně suchý, to je víc jak kubík, neboli přes dva PRM (metry).
To bych se svojí páteří štípal na přestávky víc než týden..
Dub je na topení nejlepší, ale aby byl dokonale suchý a nedehtoval v kotli, měl by ležet 7 let.
2 roky stál bez kůry.
Jestli už mu chyběly větvě slabší 4cm, tak bych ho nechal naštípaný doschnout pár týdnů v kotelně na dosušení a šup do kotle.
Dosychá u jižní stěny. Sekal jsem ho jenom na čtvrtky. Před topením čtvrtku rozdělím na 5-6 klapetků. Kotel je plynový, hážu to do krbových kamen Morsø.
OT
Hlásím sněženky!
Já vím, ani strakapoud, ani sněženky nemají s námětem článku nic společného. Shodou příznivých okolností sem ale nechodí paní Kunšteková – která by mne za OT okamžitě sepsula – a zdejší čtenářstvo je tolerantní.
Avšak k věci: využivše krásného počasí, shrabali jsme na zahradě listí a uvolnili tak cestu petrklíčům, kterých je plný trávník a na jaře vždycky krásně rozkvetou.
První kolo odlistění proběhlo na podzim, jenže dubiska si dávají na čas.
A pod vrstvou listí už vyrašily sněženky; v lednu! Jsou nejmíň 5-7 cm vysoké a mají poupata.
Touhle dobou před asi 6 -7 lety jsme se nejmíň týden proháněli po řece – na bruslích, na běžkách, pěšky. Byly tam tehdy stopy i po motocyklech.
U nás nekvete ani čemeřice a to už vloni kvetla. Jinak na zahrádce mokro, možná je to tím, že ze dvou stran mají sousedi túje kolem plotu.
To by si tady paní Kunšteková nedovolila 🙂
Po 46 letech v divadle. Kdysi student, dnes důchodce…Mezitím jednou ano – v devadesátkáchjsem dělal projekt pro stavební povolení do Slezského divadla v Opavě. Včetně reko vzduchotechniky. Nad centrálním lustrem byl odvod odpadního vzduchu do rekuperace. Proto byl první snímek v Ostravě právě tam. Stejné. Přívod upraveného vzduchu talířovými ventily pod sedadly. Ideální tvar prostoru pro šíření zvuku. Krásná práce, krásné detaily. Ovládání smyslů dokonalé – absolutní tma (jen poziční světla), absolutní ticho (ševelil 1 ventilátor nad stropem),
na pohmat vše příjemné, čistý upravený vzduch. Jen chuť si musí obsloužit každý sám.
Lidi převážně starší. Kravatu měl každý 10. muž. Džíny žádné. Část jen v košilích. Jeden Edmond Dantès po opuštění pevnosti. Žádný cikán, ani černoch.
Činohra nebyla vybrána záměrně. Znesvětila divadlo. Ne výkony herců (ty vysoce cením), ale námětem. Rok 42 – válka – židovská rodina v NY. Takových scénářů předvede Jan Musil na Barrandově 10 denně. Zrovna jsme ve válce a múzy nemlčí. Holt jsme kolonie Ameriky.
Do lóže asi ještě zajdu, to mi vyhovovalo. V každé byla volná židle. Nikde 3 lidi. Klídek, pohodička, příjemně. Ani mi nevadilo, že jsem viděl 1/4 jeviště. Vykláněli se jiní – ti před námi. Asi divadelní slušnost.
… projekt kotelny. Píšu 1 prstem na mobilu.
Ano, každý si odnese to, čemu rozumí. Co ho osloví.
Já třeba tuhle hru vůbec nepovažuji za nějakou politickou agitku. To historické zasazení je jen kulisa. Je to generační hra, hra o vztazích mezi lidmi, o dospívání, vděčnosti, porozumění. Ale možná, že to v ní vidím jenom já a Janusz Klimsza. A herci. A někteří diváci. Možná je to naše profesionální deformace. Když divák nechce „hrát tu hru“ s herci a autorem, je to to jen takové plané recitování slov.
To zase ne, já hře dobře rozuměl. Ale mám averzi. Za socíku k sovětskému, za kapíku k americkému. Mými pohnutkami návštěvy divadla byly 3 věci: doprovod mé čtvrtky, slušnost – aby nezůstalo prázdné místo a nakonec zvědavost. Nebyla v tom ani špetka zájmu o dílo – obsah jsem si přečetl den předem a v šatně koupil manuál. Výkony herců se mi líbily, scénu nehodnotím (mohla to být klidně rozhlasová hra). Ale výsledný pocit z návštěvy divadla je natolik dobrý, že tam půjdu znovu.
Vžít se do děje dokážu velmi lehce, to mi jde samo.
To, že by se to mohlo jen namluvit mě u některých her taky napadá. Ale u mě to je profesionální deformace. Některým divákům by tam chyběly ty grimasy. A dekorace a kostýmy a vůně šminek. A jiným zase korzo po foyer při přestávce a kafe neb víno. A u rádia by je neviděli sousedé nebo kolegové z práce. Nové róby manželek nebo drahé boty či hodinky u pánů.
Do divadla kupodivu chodí hodně snobů. A vzdělaných. U nich je návštěva divadla (pochopitelně premiéry!) takřka „společenskou povinností.“
Z těch máme my, divadelní myši, největší bžundu. Zajdeme po premiéře do blízké kavárny, kde se intelekt národa sejde, aby zhodnotil hru. Poslouchat jejich vývody je k popukání. Tváříme se raději, že si u svého stolu vyprávíme nějaké vtipy, abychom nepopudili nebo se neprozradili. [;>D)
Taky u Bielasa? Tam jsem nebyl 35 let, na játýrka a červené víno, k obědu, za komanče. Na Střelniční.
Tam to, ačkoliv jsem bydlel v centru, neznám. Na Střelniční znám jenom Babylon, ale tam premiérové obecenstvo nechodí. Zato tam chodí náš ředitel – v papučích, bydlí tam. Kavárny, které mají otevřeno i večer už kolem divadla nejsou, chodí se na Stodolní nebo na náměstí TGM.
Jak se kus líbil paní? Tedy ŽD?
Výraz “zneuctění divadla” jsou její slova.
No co naděláme. Třeba je spíš na balet nebo operetu. Nebo snad na operu? [;>))
Vede balet.
Asi si koupím nové sako. To stávající má cca 50 let a má zašité kapsy – nebo žádné nemá, jen imitaci spár v místech kapes. S taškou tam nechci chodit, mám starou modrou síťovku a čtvrtka z ní šílí. Ani ledvinka nebo běžecký batoh se nehodí. Snad v létě, bez saka. Ale to asi nehrají.
Do saka jsem ochoten dát max. 100Kčs, někde v sekáči, tam prý kupují i celebrity.
Omyl! Hrají venku, na Slezskoostravském hradě i na Hukvaldech na hradě i v oboře. [;>)
Tužka napíše,….četla jsem si,….
Hry venku, v létě, za krásné teplé noci byly mé oblíbené.
Sychrovský zámek v Libereckém kraji hostil a hostí představení z různých oborů.
Při cestách Českou krajinou jsem mockrát objevila malá přírodní divadýlka, kde hráli místní ochotníci. Dala jsem moto na stojku, zaplatila dobrovolné vstupné a na lavici vedle místních jsem tímto způsobem sledovala mnoho představení.
Často pohádky, děti měly prázdniny, takže pro ně. Někdy hrály pohádku děti z tábora, který byl zaměřen právě na divadlo.
Bylo to půvabné, bezprostřední,…a při tom jsem si vzpomněla, jak jsme my, z venkovské jednotřídky, hrávaly vždycky na závěr školního roku nějaké představení pro rodiče a další hosty.
Protože jsem do nástupu puberty byla vždycky nejmenší a nejlehčí z dětí v ročníku, tak jsem hrála buď nějaký hmyz, nebo drobného živočicha.
Hlavní postavy hry musely být větší a viditelnější.
No, zavzpomínala jsem si,….i když, v době mého studia v Praze, jsem chodila do divadla často. Kamarádovi jsem pomáhala se studiem, ….jeho babička byla uvaděčkou v Národním divadle,….za odměnu jsem od ní dostávala lístky do ND,…ale i do jiných divadel.
Bylo to krásných pět let studia,….i když, spousta práce,….dojíždět pravidelně do nádražní restaurace brigádničit, abych měla finance na vlastní existenci.
Někdy jsem v kuse nespala kolik nocí po sobě, zdřímnout si v prvním ranním dělnickém vlaku a v sedm už na cvíčku,….protože přednášky měli páni profesoři později.
Kdo neměl osmdesáti procentní účast na studiu, ten nedostal zápočty a ke zkouškám ho nepustili, a musel s prosíkem za vedením fakulty,…..s prosíkem,.?…nic pro mne.
Tužka.
Spolupracoval jsem kdysi i s ochotníky, kteří si museli všechno zaplatit sami. A divadlo je tak bavilo, že co mohli, to si udělali sami a na zbytek se složili. Něco sice dostali od obce nebo města z FKSP, ale to nestačilo. No co si na takových vyděláš, že? Je to ale tak těšilo, že jsem jim dělal „poskoka“ skoro zadarmo. Světlo, zvuk, elektro rekvizity – to vše za 12.- Kčs na hodinu. Ale rád na to vzpomínám. Byl jsem mladý a dychtivý.
===
Jenomže – když mě po rekonstrukci pozvali na znovuotevření kulturáku POKLAD, kde se to kdysi odehrávalo, žádného známého jsem tam nepotkal. Vymřelo to. Všechno…Kamarádi, první láska…
I ta malá holka s obrovským hlasem Věra Špinarová je už pryč. Má svoji karikaturu „v bronzu“ v malém parku. Husův sad se to teď jmenuje. Jenom Mařenka Rottrová ještě žije.
Doufám. Ostravská „Lady Soul“.
Tužka napíše,….byla vzpomenuta paní Věra Špinarová,….to byl hlas, rozeznat ho bylo možné, i kdyby na tajňačku zpíval se stohlasým sborem. Ta socha se autorovi nepovedla,….bylo ji možno připomínat abstraktním hudebním motivem,….navrhla bych spirálu a na ní tolik not, kolik dokázala zazpívat…..byla úžasná a bezprostřední,….párkrát jsem ji slyšela a viděla naživo.
A paní Marie Rottrová,…teď nedávno měla velké a úspěšné entrée,….zachytila jsem její rozhovor bezprostředně po vystoupení,….vypadala moc šťastně,….Její zpěv vždycky potěšil.
Tužka.
Pro Tužku: To je báječný nápad s tou skulpturou s notami. Jaká škoda, že není realizovaný. Ta jejich socha se fakt nepovedla. Já Věrku Špinarovou pořád slyším v glissandu soundtracku z filmu Tenkrát na Západě, jak lehounce přešla z fortissima do naprosto hedvábného jemňoučkého tónu na závěr. To byl kumšt panečku… A miluju Bílou Jawu 250. Doufám, že tam, kam se vydala, bude ta mašina a muziky dostatek. 🎸
„Lady Soul“ – asi nejvíc se mi líbí v písničkách od Jarka Nohavici a v duetech s Pavlem Bobkem. Vypadá báječně a zpívá jí to pořád moc dobře. Jsem tomu moc ráda a moc si to užívám. 😊
Několik názorů bylo, že tam místo té Věrčiny karikatury měla být Jawa 250 a ani by nemusela být bílá. Nestála by na podstavci, ale připevněná na zemi a děcka by po mí mohly lézt. I milenci by si tam mohli dělat selfíčka. Mě se to nejvíc dotýká proto, že v životě jsem se s Věrkou párkrát pracovně potkal a vím, že to byla duše prostá a čistá. S panem sochařem jsem se potkal jen jednou a nevzpomínám na to rád. Obchodník, kšeftsman. Své podle mě krajně nepovedené) dílko si velmi šikovně smluvně zajistil tak, že se nedá ani deinstalovat ani nic jiného. Stejně se i u té karikaturu objevují květiny. Ty ovšem rozhodně nepatří sochaři.
Majce Rottrové jsme v šerém dávnověku dělali demosnímek do rozhlasu. Aby ji vůbec dovolili natáčet. Nakonec tu písničku v rádiu natočila a moc chtěla, abychom to z rádia stočili i s ohlášením, aby „měl památku“. Byla pak slavná a ohlášení nepotřebovala, všichni věděli kdo zpívá. A nezpychla. Když jsme potřebovali natočit upravený text písně do jedné hry, přišla do studia v divadle ona. Předtím tam byl její promotér a vyhrožoval, co všechno musíme zajistit, aby se hvězda u nás cítila dobře. Spadla mu čelist, když Marie přišla, uviděla mě a řekla „Ty jsi teď tady?“ Pak šla k mikrofonu, nechala si do hluchátek pustit podklad, pak ještě jednou – no a pak to na první dobrou natočila. Profesionálka.
Vůbec – moje celoživotní zkušenost je, že lidé, kteří opravdu něco umějí jsou skromní a přátelští. Oni ví, že umí a to jim dává klid. Bohužel to platí i naopak. Jednou jsem roztrhal smlouvy s ruskou sopranistkou, žijící v Itálii, která si chtěla u nás natočit profilové CD. Chtěla tam stále nějaké úpravy, dolaďování, posouvání atd. Nazpívala jednu árii a pracovali jsme pak v postprocesu několik frekvencí. Bylo to stále horší a horší, ony ty technické úpravy jsou poznat i když má člověk k dispozici nejmodernější technologie. Už to vypadalo tak, že si posluchač řekne „…zpívá holka pěkně, ale zvukař to zprznil!“ Tak jsem se pár dní uvnitř vztekal, až jsem nakonec donesl do režie ty smlouvy a teatrálně jsem je roztrhal. Sice jsem přišel o několik desítek tisíc korun, ale ulevilo se mi. Madam zbledla a beze slova odešla. Druhý den mi po svém manželovi poslala lahvičku opravdu dobrého vína s omluvou (v italštině) a odjela. Co s ní bylo dál nevím, už jsem o ní nikdy neslyšel.
Pro Starého Kocura:
Až půjdu do divadla, budu mít u sebe modrou tašku. To je moje poznávací znamení už od dětství. Má ornament zevnitř a dno má ochranu proti vypadnutí nákupu z pravé kůže, po obvodu se zipem. Po bocích jsou tmavší modré skvrny od borůvek.
Musel bych vědět den a představení, do Ústavu chodím jen občas, pracuji většinou doma.
Stačí mail. Alef 0 má ten můj.
OK, pošlu echo. Ale nebude to brzy, Lebědinoje ozero je vyprodáno..
Eh, škoda, že jsem nevyužila dobu, kdy byl strejček v ND. No, už to nedoženu.
OT
Nejdou mi otevřít Vidlákovy blogy – ani litterate, ani původní Kydy.
Nejspíš se o ně otřel kVítek.
Na Fb článek o vidlákismu jede.
Tam přístup nemám a mít nechci.
Třeba je to jen technická záležitost a Alef nám to objasní.
Dobrý den Veverko, mně to funguje, Litterate i Kydy
Hezký den!
Mně litterate už taky, to stačí, Kydy ani zkoušet nebudu.
Proč člověk vždycky pomyslí na technický zádrhel až jako na další možnou příčinu, méně pravděpodobnou? Patrně paranoia.
… nebo zkušenost.
Z hlediska evoluce dává smysl, že špatné zprávy se šíří rychleji a špatné zkušenosti se propisují hlouběji a dříve zobecňují.