by Jsem (velko)městské dítě. Nevím, jak je to teď, ale my jsme na 2. stupni ZDŠ měli „dílny“ a „pozemky“. Střídalo se to ob týden a byly to dvouhodinové předměty, tj. na školní pozemek se dalo pohodlně dojít, něco tam udělat, a včas se vrátit do školy. V zimě teorie o ovocných stromech a pěstování zeleniny.
Dílny jsem milovala, pozemky mi byly protivné.
Teta se strýcem měli kousek za Prahou chatu s minizahrádkou. Jako dítě jsem tam trávila mnohé neděle a vždy skoro celé prázdniny; řeka, les, houby, kolo.
Na zahrádce jsem na podzim pomáhala s trháním jablek; péče o záhonek a miniskalku mi ale připadala šíleně nudná.
Pak jsem se vdala a coby nová rodina jsme pár let bydleli na venkově. Zahrada byla ohromná, ale veškerý čas jsem věnovala dětem.
Čas oponou trhnul a už přes třicet let žijeme opět mimo velké město. Zahrádka nic moc, ale shodou různých okolností jsem časem dostala chuť, zkusit na ní vypěstovat něco k jídlu.
Poslušna Vidlákovy rady jsem si začala opatřovat hnůj. V sousední obci se kupodivu udržel chovatel několika krav, který na velké tabuli nad pozemkem hlásá „Daruji kravský hnůj“.
Hned první rok po použití tohoto daru přírody nám vyrostla ohromná rajčata, z nichž šel skoro strach; míním velerostliny, plody byly normální.
Letos jsem se po dohodě s majitelem dobytka opět pro hnůj vypravila. Avšak ouha, na místě byla v kontejneru hlavně sláma. Odvezla jsem si zhruba kbelík jakž takž použitelné hmoty a v duchu jsem veliteli krav lehce klnula – příprava auta pro transport hnoje totiž vždycky znamená velké manévry; ač kombík, je to přece jen auto určené především pro přepravu většinou čistě oblečených osob.
Avšak nevzdala jsem se a po pár týdnech shledala, že kontejner je naplněn skvělým materiálem. Auto jsem znovu přizpůsobila dopravě rizikové suroviny a hned po rozednění vyrazila.
Nečekanou překážkou se stal pán zastavivší hned po mně mezi zdrojem hnoje a mým vozidlem – „Paní, tady nemůžete stát. Je to náš pozemek a my tady budeme skládat materiál.“ V klidu a míru jsme pohovořili. Já jsem malinko popojela, on mi na oplátku sdělil, že chovatel krav všem sousedům pije krev, neboť má všude značný nepořádek. Měl pravdu.
Pak ovšem nastaly pro mne hvězdné chvíle. V kontejneru skoro žádná sláma, jen šťavnaté, výživné mazlavé kousky. Z jednoho místa ještě stoupala pára. Vedle v ohradě poněkud špinavá stračena právě vypouštěla další poklad.
Navlékla jsem dlouhé gumové rukavice a dala se do díla. Po chvíli se mne zmocnila lovecká horečka – tady! A tady taky! Honem s tím do auta. Ruce ponořené do kravských hovínek skoro až po lokty, mlask, čvacht, čvacht, mlask. CO NEJVÍC naložit, nasyslit, NIC tam nenechat, VŠECHNO si odvézt.
Stejnou dychtivost si pamatuju z prvního roku pěstování brambor, když jsem pod každou rostlinou vzešlou z jediné zasazené hlízy vyhrabala nejmíň deset tááákhle velkých krásných bezvadných brambor. (Nejhloupějšímu sedlákovi se urodí největší brambory, ano.) S jakou vervou jsem se tehdy vrhala k další rostlině! Nikdy potom jsme už takovou úrodu neměli.
Výprava za hnojem byla mimořádně úspěšná.
Státní svátek jsem strávila zapravováním kořisti do půdy.
Připojím ještě pár slov o dodavatelkách té cenné substance.
Dlouhá léta mi krávy byly celkem lhostejné – od slepic máme vajíčka, od prasat potažmo jitrnice, řízky a vepřo-knedlo-zelo, od krav mléko. Krávy se vyskytují na pastvě nebo v kravíně. Takhle to prostě je. Tečka.
Pak jsem se jich občas bála – když jsme konečně mohli například do Rakouska, kde mnohé turistické cestičky vedou pastvinou; obejít to nešlo, bylo nutno projít mezi přežvýkavci.
Před pár lety jsem měla možnost pobýt na statku v horách, kde několik krav chovali. Tenkrát jsem se do těch nádherných zvířat doslova zamilovala. Mají moudrý, laskavý, vědoucí pohled. To obrovské tělo je příjemně teplé, jeho blízkost dává pocit klidu a bezpečí.
Jen dojení mi nešlo…
Krávy?
Nu, však na ně přijde řada.. 😀
Přijde řada i na bejky. – Kousek bejka čeká v mrazáku na svou příležitost.
Taky jsem velkoměstské dítě, ovšem s těsnou vazbou na venkovské prostředí – otec i matka pocházeli z rolnicých rodin, otec z prostředí velmi chudého, maminka z rodu o něco bohatšího.
Byť jsme bydleli ve velkém městě, vždycky se někde kus zahrádky našlo. I moje babička podnikala výpravy v popsaném veverčím stylu. A já jsem – ke své nelibosti – u toho musel asistovat 😀
Velké město?
Na kurzu angličtiny v Torontu nás bylo v kruhu pět.
Ali byl z Istanbulu
Satomi z Tokia
Gabi z Mexico City
Hien ze Saigonu
Já z Plzně
Při konverzační lekci na téma: „Jsem/nejsem zvyklý žít ve velkém městě“ jsem musel konstatovat, že nejsem zvyklý žít ve vlekém městě, protože v České republice žádné velké město nemáme.
🙂
Já si bez zahrádky život ani nedovedu představit.
Ale krávu jsem nikdy nechtěl.
Je to moc starání a člověk nikam nemůže odjet.
Kočka, pes, slepice i třeba ovce mi nakrmí jednou denně děti, nebo kamarádi a můžeme jet třeba na měsíc na dovolenou.
Ale kráva, ta se musí 2x denně dojit a to by pro mě nikdo nedělal (neuměl)
Hnuj je na zahrádku dobrý, ale nechá se nahradit třeba kompostem.
Jeden můj bývalý spolužák (on byl vždycky spíš zahradník, než hajnej) si nechává od technických služeb přivést na zahradu na podzim náklaďák listí, které pak zkompostuje.
A úrodu má vynikající.
Dneska mám hodně rýpavou náladu. Takže spíš O.T.
Už několikrát jsem se přesvědčil, že moudrý, laskavý a vědoucí pohled může patřit pěknému zmetku (výraz „pěkné svini“ jsem zcenzuroval), je to snad horší podvod než uhrančivý pohled hada. Tohle umí nejlíp modroocí (a modrooké). Na „golubóe glazá“ říkají Rusové.
===
K hnoji nemám co dodat. V rohu zahrádky sice máme hnojiště, které něco takového produkuje bez krav, jenom ze zbytků ze zahrady a dokonce je to prý i použitelné. Já nevím, rostliny nepěstuji, člověk si s nimi moc nepokecá, není-li nadán zvláštním talentem.
Ale jsou takoví. Jednou jsem pozoroval pána, který kolem jedenácté večer čekal na zastávce na tramvaj a mluvil se svou odřenou aktovkou. Mluvil… On se s ní hádal, jakou má vlastně ženu. Jestli hodnou nebo ne. Ta tam ale nikde v doslechu nebyla a aktovka asi mluvila moc potichu. Na čem se dohodli nevím, jela mi tramvaj, ale pán pokračoval v diskuzi a nenastoupil. Asi pak jel jinou linkou.
Možná si zkusím pokecat s troubou. Když něco krásně upeče, mohu vymýšlet zdrobnělinky na troubu – troubičku. A když mi to spálí, pak „troubo“ je vlastně nadávka, a navíc slušná. Dík za inspiraci Kocoure (promiňte, už toto oslovení mě trochu denervuje, ale kdybych měla napsat Starý Kocoure, to už bych nemohla… 😊).
Psychologie strojů.
Se všemi stroji je třeba navázat kontakt. Třeba auto ráno pozdravit, zeptat se jak se má, jak se mu spalo. Po vykonané jízdě pochválit, pohladit volant. Takový stroj pak funguje bez potíží dlouhá léta.
Troubě řekněte na pozdrav to vaše „troubičko“ a pak a uvidíte ten báječný výsledek. Vyzkoušeno, tisíce děkovných dopisů.
Vida Godote, máte báječný přístup k jednání se stroji. Ráda vyzkouším. Už si trénuji oslovování, volání… 🥹)
Také mám vyzkoušeno.
Nejen se stroji navazuji kontakt.
Přijedu k řece, pozdravím, poprosím o rybu, poděkuji, odjíždím.
Lesu děkuji za dřevo atp.
Nejsem si jistá, Godote, že to myslíte vážně.
Já se takhle chovám k autu – ano, k tomu, které občas vozí hnůj: než opustím garáž, pochválím ho a poděkuju.
Každé ulovené rybě jsem se omluvila. Vím, zní to pokrytecky, lovit jsem je nemusela, hlad mne k tomu nenutil. Připadalo mi ale namístě se jim aspoň omluvit – asi jsem tak vždycky zaháněla špatné svědomí.
Já to nemám z vlastní hlavy, protože jsem hloupý a na něco takového bych nepřišel. Ale býval jsem velký čtenář a jedna z kultovních knih je (moment, jdu do knihovny)
Norman Mailer „Oheň na měsíci“ (česky Odeon, Praha 1981) o přistání prvního Apolla na měsíci.
Je to úžasné čtení, nu a ve druhé části, nazvané Apollo, je na str. 137 kapitola „Psychlogie strojů“.
Nu jen kousek citace:
„Promluvit o podvědomí znamená vyvola trans u scénografa vlastní představivosti. Ukloní se. Objeví se jeskyně a sluje, paláce pod vodou, pekelné kruhy a mafiteátry, barbarské obřady v tmavých lesích. Myslíme na čarodějnice a cítíme vroucnost kostela. Ano, je zde bohatství divadla, ale není to všechno. Cosi též naznačuje doménu stejně uzavřenou světlu a podívané jako šeré police knihovny v noci – to musí být ona část podvědomí, která slouží všednímu životu. Z hlubin svých záznamů poskytne na požádání v předem určeném každodenním počtu množství praktických informací, které si vyžaduje vědomá mysl. Bude řešit problémy, nabízet analýzu nových situací, které přinášejí potíže života vně, poskytne dokonce nový pracovní odhad, jak jsme připrveni střetnout se s nepředvídanou situací anebo krizí, a pokud je ta záležitost dost neobvyklá či dost nebezpečná, anebo pokud s sebou nese přípravy na tu nejobratnější práci, pak tento nástroj psychiky může dokonce vysílat žádosti do paláců a kobek nejhlubšího podvědomí, kde snad přebývají znalosti poetičtější a hrůzyplnější povahy. A tak tato temná komora, tento fungující přívěsek vědomí, je očividně živým, organickým ztělesněním počítače: člověk nemůže začít uvažovat o funkci snu, pokud nepochopí, jaké složitosti musí takový počítač ve svém nočním dialogem s hlubinami.“
To byl jen vstup do problematiky, v níž autor pokračuje dál:
„Rafinovaný vědec….je připraven zasvětit svůj život její předvídatelnosti (vědy) a púřesto mu zůstává hluboká úzkost, neboť ví dost, aby tušil, že psachologie strojů není nutně fikcí, protože dokonce ani obyčejné rádio nefunguje bez prvků posvátné bázně. Pokud elektromagnetická vlna dokáže cestovat stovky, tisíce či miliony kilometrů rychlostí světla a být přitom úplně neviditelná a pokud ji dokáže zachytit přístroj, který se vším všudy není o nic složitější než kus drátu, jehož konec je připevněn k obyčejnému krystalu, v každém případě přístroj, který bez ohledu na svou složitost nakonec sestává z nekonečného počtu vylapšení onoho drátu a krystalu, no tak kdo může říct, že ta neuvěřitelně složitá a dokonalá síť mozku, napájená elektřinou všech nervů, nedokáže vysílat elektromagnetické vlny (anebo nějakou jejich zatím nezachytitelnou odrůdu) a na druhé straně neobyčejné zprávy přijímat…..
Tak se postupně autor motá v možnostech oboustranné „telepatické“ komunikace mezi člověkem a strojem.
Dost jsem to zjednodušil, doporučuji k přečtení.
Úžasné čtení to určitě je, ale nejsem si jistá, že bych si na to troufla – obávala bych se ztráty nebo přinejmenším narušení duševní rovnováhy…
Bane, té mystiky je tam celkem málo.
Většinou je to přísně technokratické (s mírným přesahem, samozřejmě).
Šintó: https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%A0intoismus
—
Formalitami, terminologií a učeneckou frazeologií se nikdo nedej odradit a sleduj jádro, podstatu.
—
Některé mé stroje mi věrně a oddaně slouží už přes třicet let. Když jim umožním hladce a bez překážek naplňovat jejich poslání, snad by se dalo říct, že jsou šťastny.
Kam až jsme se to dostali – od krav a hnoje přes jeleny kompletní i už rozbourané až k šintoismu a šťastným strojům a jejich psychologii…🙂
A nejen to! Dokonce vespolek mezi sebou vlídně rozprávíme, a to na zatím jakékoli téma. Já si toho mimořádně považuju.
Nejen Vy 🙂
Pro veverku:
Jedna prorocká píseň: https://www.youtube.com/watch?v=rNXHZEhy3Gw
Fešáci – Dialog 2000 – Petr Novotný. Okénko do budoucnosti.
Ano, ta se povedla. Díky.
Hnoji, zlato hospodáře!
Jak se s tebou každý páře,
jak se s tebou všichni mazlí –
neznabozi, svatí, hajzli.
Ať jsi z krávy, svině, koně
voníš selce i madoně
vidí v tobě větší hlízy
s hladkou slupkou, plné mízy.
Vidí v tobě větší růže
že už větší být nemůže.
S jiskrou přímo na duhovce
povozí tě ve Škodovce.
Ládiku!!!,
vystihl jste to dokonale, děkuji! 🙂
—
Před časem jste slíbil podat zprávu o letošní úrodě brambor na Vašem políčku.
Nuže? Spokojen?
Podám od pc… teď mi píše na mobilu ukazováček něco jiného:
Hnůj nad zlato v dnešní době.
Je to víc, než Národ sobě.
Žížaly se v hnoji vrtí,
válí se v něm kokři, chrti.
Když zavane vůně hnoje
ajťák zvedne hlavu: Co je?
Močůvka když z hnoje teče,
úředníci tasí meče,
pozjišťují majitele
a už se to v kanclu mele.
Na vesnici jsou i tací –
mají vozy rozmetací,
za lopatkou stříká sprška.
Přilepila se mi na krk, mrška.
Dám to z mobilu:
Mám brambory bez hnoje,
odrúdy to oboje.
Agrie i Antonie.
Nechtěl jsem moc tlačit pilu
vyrůstaly v holém jílu.
Pocukroval jsem to ledkem
radil jsem se o tom s Edkem;
ten má taky potíž s půdou,
při sklizni vždy trpí nudou.
Motyka je nová zbrusu.
Pod kopencem sedm kusů!
Jeden větší, nežli druhý!
Mám i metál za zásluhy.
Mám brambory bez hnoje,
odrúdy to oboje.
Agrie i Antonie.
Nechtěl jsem moc tlačit pilu
vyrůstaly v holém jílu.
Pocukroval jsem to ledkem
radil jsem se o tom s Edkem;
ten má taky potíž s půdou,
při sklizni vždy trpí nudou.
Motyka je nová zbrusu.
Pod kopencem sedm kusů!
Jeden větší, nežli druhý!
Mám i metál za zásluhy.
https://ibb.co/rwGrRTN
Tak a je to 2x….
Jedno moudro z operety/muzikálu, konkrétně Hello Dolly:
„Peníze jsou jako hnůj! Musíš je rozházet, aby z nich byl užitek!“
Blahopřeji k úrodě i k básnickému zpracování informace.
U nás fiasko, neb sucho a zahrada odkázaná jenom na déšť. Nepršelo měsíc.
Pod kopencem kusy nanejvýš tři. Poloraná Belana.
Letos jsem poprvé zasadila brambory, asi 30 ks. Co to bylo za odrůdu, netuším. Docela mě překvapilo, že nekvetly. Brambor bylo kupodivu dost, ale malé. Což mi zas tak nevadilo, neb mám ráda vařené brambory ve slupce. Asi pozůstatek z dětství.
Dnes máme pohnojeno sněhem.
Nepoorané políčko, fazole.
https://ibb.co/BydhkHv
Pastva pro soby?
Sobi táhnou, Ewans… obálka této knihy mi vyskočila v mysli… to je hodně dávno. Iglú jsem na zahradě nestavěl už drahně let.
Přes pozemek nám před 3-4 lety táhl los, v létě po velkých deštích, asi z Polska. Viděl jsem ho z okna, hned jsem vyrazil s foťákem udělat alespoň nějaký dokument, ale narazil jsem už jen na stopy; chvíli jsem šel po nich, než jsem je v ostružiní ztratil. Není to jediný případ v okolí – sousedovi vlezl los před auto, když jel lesem domů (máme tady soukromé cesty), je to cca 10 let. Občas je vidět daňka nebo danělu, ale normální je tady jenom srnčí (Hornožukovská pahorkatina). Jeleni vůbec (naštěstí), ti sem z Beskyd nelezou. Zato v mládí jsem žil v Jeseníkách na kraji souvislého jesenického lesa, to byl kontakt s jelenem téměř denně.
Pro zeměpisné fandy o Hornožukovských velehorách zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/T%C4%9B%C5%A1%C3%ADnsk%C3%A1_pahorkatina
Na obrázku je vidět i ledovec na Babí hoře, dnešní snímek výše je přímo z něj.
Dnes jsem koupil velký srnčí hřbet (na kosti) a jelení plec. V sobotu přijedou staří přátelé, bude veselo, ač už poněkud nostalgicky.
Čí je to políčko, pole neorané
Pase tam Jeníček čtyři koně vrané
Čtyři koně vrané a páté hříbátko
Nese mu Andulka v náručí děťátko…
(Žalman)
Rozvinul bych téma „hnůj“.
Mám pocit, že hnůj v diskusi vystupuje sám o sobě, jako svéprávný fenomén, jako agent 107. A přitom hnůj musí spolupracovat s půdou – bez ní je bezcenný a zmizí v atmosféře bez užitku.
Použil jsem ho 2x, v kvalitní formě, kravský/volský. Rozprostřel ho po záhoně jílu a zaryl. Jíl je ovšem něco jako cihla, která lepí (když je mokrý) nebo jako beton, od kterého odskakuje krumpáč (když je suchý). Zkrátka jsem dostal hnůj do spodní vrstvy a čekal jeho rozpad a prolnutí do půdy, která by se tím měla stát rozpadavou prstí. Nebylo tomu tak. Hnůj se ztratil a jíl zůstal jílem. Pokus jsem opakoval asi po 10 letech, kdy jsem dostal další záchvat zahrádkářské vitality. Opět nic. Stejně marné byly i pokusy s listím nebo trávou, a to i inverzním způsobem – prokládání vrstvy trávy/listí vrstvičkou „hlíny“, za účelem vzniku kompostu. Marnost nad marnost. I rozkopaný tvrdý jíl (krumpáčem nebo kladivem) se po čase spojí do většího celku a biosložku mezi sebe nepřijme.
Letitými zkušenostmi jsem zjistil, že hnojem nelze hnojit. Nové políčko (loni zryté, 30m2) jsem tedy oblažil ledkem vápenatým a ejhle – brambory! Jen nebyly tvarově dokonalé valouny, ale hrbolaté patvary, podle tvrdosti místa, kde vypučely. Nejdou do nich ani hryzci či jiná podzemní havěť.
Z geologické mapy jsem zjistil, že bydlím na neúrodné čočce na kraji ledovcové morény, kterýžto se zastavil v blízkém Žukově. A to jsem na sopce … jenom převrácené a poorané ledovcem.
Podobnou lapálii jsem zažil v dětství v Jeseníkách; tam jsme nejdřív z pole tahali křemeny (do skalky) a pak pozvalo traktor; od pluhu létaly jiskry a něco se poškodilo, tak odjel. Velké křemeny jsme podkopávali a spouštěli hlouběji, hlínu doplňovali z posbíraných krtinců. Po 55 letech už tam něco roste, z králičího hnoje.
Do odborníka na půdy mám daleko, ale podle toho, co píšete, mám za to, že přidaných ingrediencí bylo málo a málo často. Zrna jílu jsou velmi jemná, fakticky jde o nejjemnější složku půdy. Aby se z jílovice stala úrodná prsť, asi by se měl jíl „zředit“ – snad směsí organického materiálu, písku (říčního, křemičitého, tzn. bez jílovitých složek) a nějakým regulátorem kyselosti. Pokud ovšem máte opravdu samý jíl, k jeho „zředění“ by asi bylo potřeba stejné nebo větší množství materiálu výše.
To mi nestojí za to. Nasadil jsem švestkoně, jablkoně, oskeruše, višně, třešně a ořešáky, celkem asi 100 stromů. Letos jsem 2x udělal mošt. Už sadím i modříny, borovice a břízy, aby byly šišky, houby a dřevo. Než se rýpat v jílu … zajedu za Olzu a tam je všechno za babku. Starat se musí mladí. Jenže to je samé Mexiko nebo Japonsko. Ti v létě hledají jen stín pro auto.
Ještě toto: nadávat někomu do krav mi už dnes přijde hloupé; zvířata tím jen urážíme.
Já to ovšem taky dělám – ne, že bych někomu vmetla do tváře „Ty / Vy krávo!“, ale občas někoho právě nepřítomného za „krávu“ označím.
Nevím, čím to plnohodnotně / rovnocenně nahradit. Ano, jsou k dispozici různé výrazy, ale buď jsou moc mírné nebo (pro mne) příliš drsné.
Na SVVŠ jsme měli spolužačku, od níž jsme velmi rychle převzali nadávku „Ty bzůro!“
Nevím dodnes, co „bzůra“ původně znamená / označuje, odkud se vzala. Jako způsob, jak si přijatelně ulevit, ale funguje.
Moje žena, když jsem ji rozčílil a chtěla mě nějak urazit, vykřikla „Ty Waldaufe!“
Taky hnůj:
https://ibb.co/Rj0j7KZ
Tužka napíše,…jojo,….jsem dítě z venkova,…klasika,…venkovský balík, co chodil do jednotřídky.
Pět lavic vždycky v pěti řadách,….někdy šest lavic, někdy lavice prázdná,….pět řad vždycky.
V první řadě prvňáci, aby je měl učitel a ředitel v jedné osobě pod kontrolou.
Hnůj v různé podobě mě provází celý život. O tom bych mohla napsat nikde nekončící příběh.
Jednou za tři roky si nechávám přivézt hnůj, od krav a koňský,…
Kompostuju ho,….mělký výkop,… do něho navrším komolý hranol se žlábkem navrchu,…přikreju půdou ….vrstva pár centimetrů. Po roce rozkopu a dám, kam je zrovna potřeba.
Když neprší, zalévám ho, aby neproschl a dobře uzrál.
Taky kompostuji vybraný biomateriál,….letničky zvlášť, ty, že mají krátký čas života , vychytávají z půdy stopové prvky,….V kompostu z letniček pěstuji kořenovou zeleninu,….je dobře aromatická,….
Moji pěstouni mě naučili všechny venkovské práce, i práce se zvířaty a drůbeží všeho druhu,….mohla bych se nechat najmout na farmu,….to bylo mé politické a pracovní zázemí,….až se na pracovišti nedohodnu,….vřdycky mě někde vezmou na práce do chlévů,…
Hnůj,…. nepostradatelná součást vůně domova, díky za nápad o tom napsat,….Tužka.
Nic proti hnoji a jeho úpravě do rozmanitých prostorových tvarů, ale v daném konkrétním případě bych snad nejdříve uvážil, nejde-li spíše o komolý jehlan, případně kužel. Hranol je fakticky „komolý“ vždy – nemá na výběr, musí být vždy „useknutý“ na obou stranách (popsáno velmi nepřesně, intuitivně).
Tužka napíše,….pane Alefe,…vyhmátl jste mne,….jistě,….hranol není nikdy komolý,….když jsem to po sobě včera četla,….všimla jsem si, že se chyba vloudila. Současně byl telefonát,…šla jsem zařizovat docela rozsáhlý problém,….a chybu jsem vypustila z paměti.
Dnes jsem si na ní vzpomenula,….ááále,… odkládala jsem to, až sednu k počítači.
Jednou jsem u zkoušení u tabule,….když jsem počítala , že jedenáct plus šest je devatenáct,….a profesor povytáhl obočí,….a konstatoval,….nototo, a vodkdy?…..a já, někdy dost přidrzlá, jsem odpověděla,….to jsem chtěla vědět, zda mne sledujete,…a najednou jsem nevěděla kolik to vlastně je,….potřebovala jsem čas, až mi to sepne,…..odpovídám dál,,….a vy víte přesně kolik to je?….a tím jsem ho natolik rozhodila, že mi řekl,….dopočítej to už potichu.
Až budu mít víc času, napíšu Vám nejdražší výpočetní chybu,….možná ji znáte,….Týká se výpočtů startu a přistání družice. …. shořela,… Záměna yard, metr..
Tak jsem se přesvědčila, že mne čtete,…diky,….Tužka.
Kolik je 11+6? To nevím, ale dovedu ten součet obecně naprogramovat 😉
Jak vypadá takový program napsaný v kantonské čínštině?
🙂
Předesílám, že kantonštinou nevládnu. Je to dost odlišný jazyk od standardní čínštiny, pojítkem mezi oběma jazyky (a mnoha dalšími čínskými dialekty) je písmo. Jen pro představu: možná víte, že standardní čínština (= pekingská čínština = mandarínština) je tónový jazyk, využívající 4, resp. 5 tónů (horní, stoupavý, hluboký, klesavý a neutrální). Kantonština má, pokud vím, tónů devět (vietnamština – domnívám se – sedm).
I Číňan, který programuje (třeba součet dvou čísel), činí tak v nějakém programovacím jazyce (je jich mnoho), který užívá západní znakovou sadu. – Manuál k použití může být psán čínskými znaky. Jejich mluvená podoba se bude lišit podle toho, kdo je přečte nahlas – jestli obyvatel Pekingu nebo Kantonu.
Předpokládal jsem to, ale stejně mě to trochu zklamalo. [;>))
Dodatečně mi napadlo: někdy se před vlastním naprogramováním úlohy kreslí na papír vývojový diagram – blokové schéma, které v hrubých rysech popisuje postup. Programátor si ho kreslí, aby si byl jist, že na nic nezapomněl. U takového „programu“ samozřejmě lze užít i čínské znaky, ovšem zápis by měl charakter (uvádím primitivní příklad), jako když místo
1+1=2
napíšete
jedna a jedna jsou dvě
Takhle by to reálně asi nikdo nepsal 🙂
Napsal. Znám investora (VŠ), který jednotku m2 (metr čtvereční – neumím mobilem napsat exponent) napsal do poznámek zkratkou “m. čt.”.