by Část druhá (dokončení)
Dominikovy studie se protáhly na tři roky.
Po návratu z Prahy opět přichází na hrad Lemberk.
Tentokrát je doma i pan Havel, pán hradu a manžel paní Zdislavy.
Pojď dál Dominiku, jak se ti líbilo na studiích v Praze?
Inu, líbilo i nelíbilo.
Studoval jsem rád, pane Havle, jsem otevřen novým věcem. Ale Praha je pro mne moc veliká, mnoho lidí a ruch. Není tam klid, jaký mám rád z Jablonného.
To je dobře, protože bazilika je skoro dokončena.
Dostaneš na starosti bohoslužby v ní i klášter.
Také špitál.
Paní Zdislava se o něj nemůže již starat, velmi se jí zhoršilo zdraví.
A já za tři dny odjíždím zpět do Prahy, král mne potřebuje.
Ty odjíždíš, když paní Zdislava je nemocna?
Musím, král si mou službu žádá.
Nyní jdi za paní Zdislavou, přála si tě vidět, až se z Prahy vrátíš.
Bazilika v Jablonném
Dominik prochází do druhé části hradu na setkání s paní Zdislavou.
Zdislava leží na lůžku, na stolku číše a džbán s vodou.
Vítej, Dominiku. Buď zdráva Zdislavo.
Tak jsem se tě přece jen dočkala. Není mi zrovna nejlépe, dostala jsem souchotě, asi od někoho ze špitálu.
Trpím na krátký dech, bolí mě klouby, že nemohu pořádně chodit. Ve špitále za nemocnými jsem nebyla od léta a zítra máme už svátek Narození Krista.
Je mi zima, přilož pár polen do krbu.
Jsi hrozně hubená, musíš jíst.
Nemám hlad, poslala jsem moje jídlo do špitálu.
Dominiku, myslíš, že po smrti jde duše opravdu do nebe?
Nebo se vrací zpátky na zem?
Slávko, v Praze nás v semináři učili, že duše jde do nebe nebo do pekla, nic mezi tím.
Ale chodil jsem i diskutovat s templářskými rytíři, kteří nás také v semináři vyučovali.
Dávali také soukromé hodiny. A ti říkali, že duše se po smrti za čas znovu vrací na svět, do novorozeného dítěte.
Ale církev o tom neučí, aby upevnila svoji moc.
A jak by ji, Dominiku mohla takto upevnit?
No přece tím, že do nebe se nedostane nikdo bez křtu, zpovědi a bez posledního pomazání. A za všechno se musí církvi platit a církevní preláti a papež se staví na roveň Bohu.
Kdyby lidé věděli, že nepůjdou do nebe, ale budou se muset znovu vracet, bez ohledu na peníze, které církvi dali, nic by jí neplatili a církev by neměla moc žádnou.
Tys, Dominiku, ale nikdy přece peníze od chudých nebral.
Nebral, Slávko, jak bych mohl odepřít jim Svátosti jen proto, že jsou chudí.
Templáři také říkali, že Kristova církev ve stěhování duší, oni tomu říkali učeně reinkarnace, věřila. Byla součástí víry od prvních apoštolů, až do roku 553, než ji koncil zakázal. Pasáže, které na ni v bibli odkazovaly, koncil nechal zcenzurovat.
Přesto se ale dodnes můžeme v písmu dočíst, že ,,neodejdete, dokud nezaplatíte do posledního haléře. “( Matouš 5,26) Znamená to, že duše se musí stále vracet v dalších a dalších tělech, dokud nevyrovná všechny svoje karmické dluhy. Ptal jsem se jich: a kolikrát se člověk musí vracet, než vše vyrovná?
Ukázali na starý dub na Vyšehradu, který pamatoval ještě kněžnu Libuši a řekli: vidíš kolik má listí? Tolikrát se většina lidí vrací.
Tak to bych se chtěla znovu narodit někde vedle tebe, Dominiku.
Abychom mohli být celý život spolu.
I já bych si to tak přál, Slávko. Ale nevím, jestli to bude záležet na nás.
Dominiku, jsem tak slabá.
Budu spát.
Přijdeš mne zítra znovu navštívit?
Teď několik dní nemohu, mám v Jablonném povinnosti.
Přijdu za týden, to je poslední den v roce.
Na svatého Silvestra spěchá Dominik po odpolední mši na Lemberk.
Krajina je pokryta bílým popraškem sněhu, slunce se honí po obloze s obláčky.
Rybníky jsou už uzavřeny ledovou pokrývkou.
U Zdislavy v komnatě je příjemné teplo, polena v krbu praskají a jiskry tančí svůj jepičí tanec, než odlétnou na svůj poslední let do komína.
Nevypadáš dnes dobře, Slávko.
Celou noc prokašlala, říká služebná a odnáší talíř s nesnědenou snídaní.
Je mi zima, Dominiku.
Ach, ještě je daleko do jara. Dočkám se ho?
Zdislava zakašle a na kapesníku je vidět krev.
Podívej, je rudá jako ty tvoje růže. Uvidím je ještě kvést?
Na jaře ti jich přinesu plnou náruč, Slávko.
Ba ne, nepřineseš, můj milý. Vidím v zrcadle svou tvář a viděla jsem ve špitále už hodně takových tváří.
Mé oči už jaro neuvidí.
Vím, co přichází, co mne čeká.
Dominik se odvrátí ke krbu, aby otřel slzy.
Také už viděl mnoho tváří, které byly na odchodu.
Jsem unavená, budu spát.
Sedni si ke mně a drž mne, prosím, za ruku.
Pomalu svítá.
Celou noc bděl Dominik u lůžka s chorou Zdislavou.
Modlil se za její zdraví, ale modlitby nebyly vyslyšeny.
Ráno se Zdislava ještě probudí.
Dominiku, až tu nebudu, dohlédni na moje děti.
Zvlášť na Markétku, vždyť víš proč.
Je mi zima.
Náhle se posadí na lůžku a zvolá: Světlo, vidím Světlo!
Pak naposledy vydechne.
Je 1. ledna LP 1252.
Pak mi Karel ještě vyprávěl:
Jablonné v Podještědí – vždy když jedu okolo, musím se zastavit v bazilice a přinést k ostatkům Zdislavy růži. Červenou.
Nevím proč, prostě musím.
A táhne mě to na Lemberk.
Z původního hradu zbyla po přestavbě jen spodní část věže. Mohutné staré kameny.
Když se k nim přitisknu, cítím, jako by mě objímalo mladé ženské tělo.
Jsem snad blázen?
Neveselé, truchlivé.
A já se tak těšil.
Reinkarnace… hezká představa, pár lidí bych ještě rád potkal, nedopovídali jsme si to.
Náladu mám destruktivní, a tak, ač napsáno hezky a poeticky, jeví se mi, že bych rád ještě znovu potkal taky pár lidí, abych jim dal přes držku.
Ach jóóó.
Za to si můžeme sami, Godote. Ale na rozdíl od Tebe já jsem dopadl lépe, očekával jsem thriller – bál jsem se, že pán domu (hradu) zjistí, že hradní brána je pro něj, resp. pro ozdobu jeho hlavy příliš úzká.
Kdybychom znali historii paní Zdislavy, tušili bychom přesněji…
Ono to bylo ve středověku podobné jako dnes.
Někteří manželé byli žárliví a nevěrnou manželku vyhnali, nebo zazdili.
Manželky zas manžela někdy otrávily.
A některým to nevadilo natolik, aby kvůli nevěře manželství ukončili.
Havel z Lemberka byl v královských službách a doma moc nepobýval.
Pochybuji, že na svých cestách zůstával Zdislavě věrný.
V době, kdy některé jeptišky měly děti, faráři také a papežové jako své nástupce prosazovali vlastní děti.
A Zdislava byla mladá, krásná a s jižním temperamentem.
Spolehlivě doložení synové jsou Havel, Jaroslav a Zdislav. O dceři Markétě se zmiňuje pouze Žďárská kronika.
Nemanželské děti se v kronikách většinou neuváděly, nedědily žádné tituly.
Proto je dcera Markéta uvedena pouze v jedné kronice.
Tolik logická úvaha.
Pokud jste si, Godote, s někým něco dlužen, potkáte se téměř jistě.
Ovšem s největší pravděpodobností si nebudete pamatovat 🙂
Aha….
Žádný velký rozdíl, moc si toho nepamatuji už teď.
To je někdy vůbec nejlepší. – Já myslím, že my s Godotem si dlužíme posedět společně tu v kavárně, tu pod fíkovníkem, tu v taverně či jiném podobném podniku, a rozprávět o životě a tak vůbec. – Matně si vybavuju, že jsme tak činili už v minulých životech, ale ještě jsme to nedovykládali.
A že si to nepamatujeme? Nevadí. Aspoň se nebudeme vzájemně nudit.
To je dobrý námět, něco takového praktikujeme už řadu let. V historicky krátké době se k tomu asi vrátím. Jen tak pro pobavení.
Když už jsme u toho povídání, tedy Ti musím sdělit, že jsme včera měli boloňské ragú. To bylo motivováno dvěma příčinami: (a) už dlouho jsme neměli krůtu, a (b) koupil jsem takové podřadnější portské ve slevě (Alvarez, asi 115,-Kč). Naznal jsem, že na pití se hodí spíše nouzově, ale na vaření – není špatné. A do boloňské omáčky porto rozhodně patří.
K tomu byly špagety. Jedna z dcer hůř snáší lepek, i měli jsme špagety bezlepkové. Základem toho těsta je (podle štítku) cizrna a ještě něco (musel bych se jít podívat, což se mi nechce). Ač jsem byl zpočátku mírně nedůvěřivý, byly výborné, ba vy-ni-ka-jí-cí!!!, dokonce do té míry, že jsem vydal pokyn, aby se nějakou dobu jiné špagety nekupovaly. Mají – kromě mizivé trvanlivosti – jedinou nevýhodu: vařením tolik nenabudou. To ale naštěstí dokážeme snadno kompenzovat přidáním většího množství.
Celkové hodnocení – prudce jedlé.
Mě teď čekají nucené práce. Pro dobrotu na žebrotu.
Je nás devět nejbližších, a tak se nedokázali shodnout na termínu husy (jeden z nich je Martin, dva Ondřejové, což bude za pár, tak to spojujeme).
Nakonec že jó a že smím vařit v neděli, která je před námi.
Husí vývar na kaldoun už mám připravený v mrazáku, husí stehna a prsa taky (zjistil jsem, že na kvalitě to mražení nijak neubere) – je to vlastně to jediné, co lze z husy pozřít. Velká prsa 3x (jsou jaksi „dvojitá“), stehno 6x (země původu maďárie, tam se jídla nebojí). Pro jistotu ještě 2x prsa a 4x stehno kachní (do jiného pekáče) – to kdyby byl velký hlad.
Takové pečení vyžaduje rozvrh, neb trouba jen jedna, tj. pečení od božího rána na etapy, aby to bylo v 19:30 na stole . Detaily nezajímavé, jen sůl a kmín.
S knedlíky se nemažu, kupuji hotové v Makru, mají tam docela slušné houskové, bramborové a karlovarské. Problémem budou jen knedlíčky do kaldounu…. no, co dělat…
Jinak je to se zelím. Kupuji zdejší křimické a rodina ho v mém provedení, nebojím se toho slova, zbožňuje. To musím připravit už v sobotu, v neděli bych nestíhal.
Pivo, samozřejmě, kluci přinesou v petkách točené z Lokálu. Ovšem ti šmejdi hned s dotazem: „A po huse víno a kousek sýra?“ No tak jó, co mám dělat, ještě by se odvolali (nejsem si jist, zda lhůta už uplynula, advokátka se neozývá, abychom věc uzavřeli). Chateau Du Glana (St. Julien) a Chateau Cantemerle (Haut medoc) v množství dostatečném.
Vyhlídky jsou zcela černé, protože další víkend přijedou naši pražští přátelé (naštěstí jen pár), dlouho jsme se neviděli. Mívali jsme tradici velkých žranic, ale zestárli jsme. Bude to jako obvykle zvěřina, ještě nevím co. Práci to dá, ale alespoň toho nebude tolik…. ale možná jó, protože pokud se to doslechnou junioři (a doslechnou!), budou se pídit, zda něco nezbude, tudíž….. úvahu netřeba dokončovat.
Ostatně mě napadá, že ti pošlu „jídelní lístek“ z dávných časů, kdy k nám ti přátelé jezdívali častěji. Byly to časy hrdinské.
P.S.: Ve čtvrtek je „Den nového Beaujolais“. Kdysi jsem tomu podlehli, ale už jsme vychladli. Na skleničku ale hromadně zajdeme, mám to za rohem.
Poezie všedních dnů.
P.P.S.: Pro zdejší intelektuály: Kompenzuji to četbou Josefa Macka „Jagellonský věk v Čechách“.
Husí stůl v sobotu, 10ks, +2 to měli v pixli domů.
https://ibb.co/XyFKWdT
Ti 2 zde:
https://ibb.co/SP5y6cV
Paráda!
Smekám.
Já servíruji v pekáči doprostřed stolu, protože děvčata jsou přece jen trochu střídmější než ti habáni. Ať si každý nabere.
Jenom, proboha, co to všichni pijete? Nějaká prohibice nebo karanténa nebo co?
To je v hospodě. 3 řidiči, sportovci, důchodci.
Lidový dům, Zaječov.
Tohle je přípitek. Jeden kus měl 50.
Tužka napíše,….četla jsem si,…. díky,…..
Máte v záloze další vhled do dávné i nedávné minulosti a podělíte se o něj,…obohatíte ho zase o podrobnosti z vlastní fantazie,….?
Tužka.
Nějaké náměty mám.
Teď musím počkat až mě políbí můza a napsat to.
🙂
Hledím na baziliku na fotce a nejde mi (slohem) dohromady s dobou, kdy žila Zdislava. Na jejím místě byla kdysi jiná?
Byla.
Původně gotický kostel založený spolu s klášterem se poprvé připomíná k roku 1252. Na jeho místě byla v letech 1699–1722 postavena monumentální barokní stavba podle projektu vídeňského architekta Johanna Lucase von Hildebrandta.
Bazilika je vysoká 50m a 50m má být hluboké podzemí, kde jsou tři patra.
Pod podlahou baziliky je přístupné podzemí, kde je mj. rakev s ostatky Zdislavy, tedy bez hlavy které torzo je vystavené v bazilice.
Další tři patra podzemí jsou nepřístupné.
Momentálně nikdo neví, kudy se tam chodilo.
Německé obyvatelstvo bylo po válce po zásluze odsunuto. Před tím německá armáda do podzemí cosi uložila a vchod zazdila tak, že není patrné, kde je.
Také vchod zaminovali.
Pokud použili stříbrné drátky na zajištění výbušnin, bude to funkční dodnes.
Pokud tedy někdo do toho ,,kopne“ vyletí celá bazilika do vzduchu.
Díky.
Klid Jene. Nevyletí. Na odpálení výbušniny je třeba el. proud z baterie. A žádná baterie nevydrží v provozu 80 let. Ale jako pověra je to docela pěkné – aspoň tam „nebrousí“ hledači pokladů.
U elektrických zapalovačů je to tak.
U třecího zapalovače stačí zatáhnout. Proto se používaly drátky které nerezly, třeba stříbro.
Kopne se do zdi, vypadne kámen s drátkem a zatáhne za zapalovač výbušného zařízení.
Na vojně jsme takhle házeli třeba dýmovnice a dělobuchy.
Vydrží takové zařízení 80 let – nevydrží?
Raději nezkoušet.
Vydrží. Taky vydrží detonátory ryze chemické – smíchání dvou kapalin. Jenže se u podminovávání nepoužívají, jsou instalačně složité. Aspoň o tom používání nevím.
Je to systém používaný u časovaných bomb, pozemních i námořních min a podobně.
I u fugasů jsme používali elektrické zapalování. (Když jsme to v sedmdesátkách cvičili.) Ale ani tak nejsem specialista. Moje vědomosti jsou víc než půl století staré.
Jako správného kacíře mě napadlo … matkou Zdislavy byla Sibyla. Může to být reinkarnačně spojeno s dneškem?
Reinkarnačně může být spojeno všechno a se vším.
Může, ale nemusí.
Slouží se mše svatá.
V hrobce vrzly vrata.
Duše někam letí.
Jako po staletí.
Je to úplně OT, Janovi se omlouvám, ale je to silnější než já a nemohu si pomoct. Čtu perex prvního dílu Zpovědníka a napadá mě taková specifická parafráze:
U pekelné brány:
„Ahoj, Karle! Kde se u nás bereš…?“
Každý může v kovárně kovat, dokud je polotovar žhavý. Teď zkusím já a těším se na pokračování:
Proč se do nás sereš?
Ty máš přece místo v nebi!
Udělals někomu bebí?”
Karel vece: mám moc hříchu!
Nacpal jsem ho plnou cíchu
a ještě ho fůra zbejvá.
Satanáš už na mě kejvá.
—
Není lepší na tom světě
jak těm čertům v pekle.
Když pod kotel přikládají,
vypadají vztekle.
Jen sto stupňů? To je málo,
když se voda vaří.
Takhle by se neohřálo
ólbrajtovic Maří.
Teď ke všemu přitrajdali
další vzácní hosti;
co bychom pod kotel dali,
by se správně ohřívaly
ty noblesní kosti?
— a teď zas Ládik!!!
Milý Kájo, ty se kaješ?
Pagadi, ty “Zdrávas” znaješ?
Jakože jsem Satanáš,
nemůžeš být přece náš!
Slepice mi v kotli kvoká…
Prý ti patří Zlatá stoka!
Není to tvá zlatá žíla?
Tvoje stará, kdyby žila,
ta by mohla vyprávět…
V rozkroku měls žlutý květ,
vzadu to prý hrozně teklo,
to bylo to pravé peklo!
Na zemi jsi trpěl strašně;
měl bys prdel máčet v kašně
u svatého Petra, Pavla,
měl bys tam i Vaška Havla.
Napadá mě podobnost se Zikmundem Lucemburským, který prchal z Čech umřít do Budína. Zubatá ho zarazila na Moravě.
Kchárl to stihl, inu nová doba – letecký transport. Ale vo fous.
Když už si ho stihli dopravit do Vídně, čekala jsem pohřeb doma v Rakousku.
Ale né, složíme se my tady na státní. Je snad někdo proti??!!
Ahoj, Karle! Kde se u nás u pekelné brány bereš?
Ale, nechci trhat partu, mám předurčenej kotel s Vaškem a Madlou.
Doplňovačka pro Ládika!!! i ostatní čtenáře
Až mě múza políbí
byť se vám to nelíbí –
přece budu hráti!
Od jara do zimy
obehrané rýmy
vytáhnu i z gatí.
Vyprdnu i báseň
Oslintaná dáseň
vlezlé rýmy mlátí.
Sláva má se zvedne zprudka!
Já jsem totiž ………. *)
—–
*) Kdo to ví, dopoví…
*)…. jarda hutka?
…a první cenu získává – Ládik!!!
—
Jasně že je to on. Snažil jsem se, aby byl k poznání v každé sloce.
Též ho velmi nemám rád jako člověka, jako písničkář u mě limituje směrem k nule (a možná i už ji dosáhl limita nelimita) – ale za verš by mi fakt nestál.
O tělíčko práskla důtka.
Tak ty jsi ten Jarda Hutka.
Ty jsi ale maličký!
My jsme tvoje sudičky.
Budeš křivý, neduživý,
více mrtvý, nežli živý,
do pár dnů (co nevidět)
budeš strašně závidět.
Křivá mysl, křivé prsty,
v obličeji dlouhosrstý,
Můza ti řiť políbí.
To bude tvé alibi.
Tak to tedy bylo tvrdé… 😀