by Zázrak? Není všemocný, ale zázrak to je.
Včely získávají propolis sběrem mízy z pupenů dřevin, mísí ho s výměšky ze svých hltanových žláz, čímž získají unikátní antibakteriální prostředek, jímž ochraňují prostory úlu. Vylepují propolisem drobnější skuliny prostavují s ním mezery, prakticky celé stěny úlu jsou jím zevnitř pokryty.
Když do úlu pronikne myš, včely na ni přijdou a ona nestačí dostatečně rychle vzít roha, má to spočtené. A včelám nastane problém co s mrtvolkou. Tu nejsou schopné vynést, odstranit jako odstraňují mrtvolky včel z úlu, a tak nešťastné zesnulé myši vystrojí pohřeb stejný jako staří Egypťané pro faraona. Pokryjí ji vrstvou propolisu a myš mumifikují. Myš má tak stejně jako faraon zajištěný nekonečný posmrtný život.
Včelař získává propolis oškrabáváním ze stěn úlu, z rámečku, což musí tak jako tak dělat. Někdo ho sbírá, někdo ne, propolis se vykupuje, cena byla, co jsem slyšel, asi 1200Kč/kg. To se zdá hodně, ale když si představíte tu hromadu propolisu s malou měrnou hmotností do kila, tak už se to zas tak moc nezdá. Bavil jsem se s profíkem, co má 300 včelstev a ten mi říkal, že sbírá, že má vždy, když jde do včel nádobu, do které škrabe propolis a že mu to musí dát na sezónu na benzín.
Naškrábaný propolis, to je takový červeno-fialovo- béžový prach, hrudky, úlomky s příměsí vosku. Tato surovina se musí pro medicinské použití zpracovat a to se děje docela jednoduchou metodou. Propolis se rozpustí v min. osmdesátivoltovém lihu, bílé pálence. Tím získáme propolisovou tinkturu. Ta se používá ředěná na kloktání při bolesti v krku, je velmi dobře účinná proti oparům a aftům, zánětům v ústní dutině. Chutná ostře trpce, pozor, barví, dá se z potřísněných ploch obtížně odstranit.
Propolisová tinktura se dál dá zpracovat na propolisovou mast. Tinktura se vmíchá při zahřívání do zdravotnické vazelíny nebo do sádla, líh se odpaří a JE TO. Mast je dobrá na všechny druhy drobnějších zanícených ran, používá se dokonce úspěšně i při léčení bércových vředů. Když mastí natřete nějaké velmi drobné zranění, během okamžiku zmizí (z vlastní zkušenosti). Odborník žasne, laik se diví.
Osobně mám vše důkladně vyzkoušeno, není to žádné „babské„ léčivo, propolis by neměl chybět v žádné domácí lékárně.
Trochu méně koncentrovaný derivát propolisu se dá připravit louhováním víček (při medobraní se musí plasty před vytočením medu odvíčkovat, odstranit víčka z uzavřených buněk s medem) na kterých jsou zbytky medu a i množství propolisu v bílé kořalce, stačí 40 voltů. Vznikne příjemný jemně sladkotrpký nápoj, který se dá požívat a pokloktávat. Co kdo snese.
Na závěr k propolisu – co všechno člověku doklapne, když zná včelí recepty na ochranu svých zásob a larviček a dostane se k němu na první pohled velmi vzdálená, nesouvisející informace.
Četl jsem kdysi, tuším, byl nějaký Sienkiewicz, na každé druhé stránce při popisu léčení zranění v bojích, „přiložil rozdrcené vosí hnízdo a zavázal“.
Říkal jsem si, prasata čuňata zpozdilá pověrčivá, co to proboha dělali. Ale po čase jsem někde na rádiu zaslechl, že kdosi kdesi učinil objev, že ve vosích hnízdech se nacházejí širokopásmová antibiotika. A docvaklo mi to.
Včely chrání svůj plod a cukrové zásoby propolisem. Vosy živí svůj plod masem a tak jejich metoda musí být jiná! Proto ta antibiotika!
V duchu jsem se omluvil Sienkiewiczovi a všem našim předkům, žádní zpozdilci, já jsem vůl, oni věděli nebo alespoň tušili.
Vítám nového autora, kterého všichni známe – takže vlastně není až tak úplně nový.
Je to autor osvědčený, což je lepší než dobrý!
Mám s propolisem podobné zkušenosti.
Osvědčil se mi i na bolavý zub, když nebyl čas jít k zubaři.
Moje babička říkala že jako děti, když měli třeba na ruce nějakou ránu do krve, tak počůrat pro desinfekci a pak zabalit do pavučiny.
Strejda (už je dlouho na druhé straně řeky) byl včelař a tak jsme měli i propolisovou tinkturu. Jenže už před mnoha lety došla a já nevím, jestli ta, co je k dostání, je pravá. Jinak ano, funguje podle popisu.
Měli jsme včera ve sklepě černého sršně, ale byl větší, než originál. Pomalu lítal a nohy mu visely. Když jsem se po něm ohnal lopatou, byl překvapivě rychlý. Bohužel zmizel, jinak bych měl foto.
A nemohla to být třeba Pilořitka?
https://www.chovzvirat.cz/zvire/1364-piloritka-velka/
Tu už jsem dlouho neviděl. V okolí Brna jsem kdysi viděl i žahalku (veliká samotářská vosa, o dost větší než naše sršeň).
Kdepak. Sršeň medvědí.
🙂
Třeba chtěl u vás jen přespat zimu… já na půdě mívám sršně v důchodu, na dožití.
Propolis potvrzuji z celoživotní zkušenosti.
Ano, zázrak. V naší lékárničce nikdy nechybí (rozpuštěný v lihu).
Ze Sienkiewicze si zrovna jeho „vosí hnízdo“ nepamatuji, ale o pavučině na rány se ve své trilogii (moje oblíbená chlapecká četba) se zmiňuje opakovaně.
Tužka napíše,….četla jsem si, jak jinak.
Propolisovou mast jsem dostala, dávno tomu, od jednoho včelaře, za oroubování několika zákrsků.
Protože jsem ji nepotřebovala, poslala jsem ji jako dárek dál, zkusili tím léčit svému dítěti nějakou alergii na různé druhy ovoce,….říkali, že jsou úspěšní, že když ho namažou, tak se může najíst broskví, malin, jahod,….
Kdo četl dětskou knížku,….Včeliček království pod lipou.
Knížky, které jsem dostávala jako dítě k Vánocům byly o přírodě.
Kousky mládence Ferdy Mravence.
Ferda mravenec a brouk Pytlík.
Kuře Napipi.
Koza Lujza.
O srnce Hvězdičce,…..ta byla smutná,….už na Štědrý večer jsem při náhodném listování zjistila, že ji zastřelí,….a tuto knížku jsem odložila a nečetla.
Někomu jsem ji ve škole darovala,….
Všechny ty knížky byly stručným a jednoduchým přírodopisem v kostce.
Jo, Knížku o kocourovi Modroočkovi jsem si koupila pro potěšení z obrázků,…pár dní jsem si v ní listovala,…..a nechala ji ve vlaku pro potěšení jiným.
Díky za text,….Tužka.
A víte Tužko, jako sílu má placebo?
Obrovskou. Sodou bikarbonou jsem kolegovi vyléčil úpornou migrénu, na kterou nic nezabíralo. Jak byl předtím bledý a zpocený od bolesti, tak za deset minut po požití zrůžověl a jeho život pochopitelně též. Jenže tobolky jednou došly. Ale migrény už nebyly tak silné jako předtím.
Nikdy jsem neměl odvahu se mu přiznat, že v těch kapslích „ze Švýcarska“, které mi zbyly poté, co jsme penicilinem pro děti v nich obsaženým léčili našeho malého syna, protože neuměl polykat tabletky byla zažívací soda.
Soda Bikarbona je zázračný lék, když se podává s patřičnou story.
Soda bicarbona je zázračná nejen jako lék, ale i jako prostředek čistící, neutralizační v domácnosti nenahraditelná. I bez patřičné story. Je to jedna z mála chemikálií, které mám výslovně ráda. 🧐
Kdysi jsem nechával ve vlaku pro potěšením jiným a dalším přečtené noviny.
Dneska bych je tím asi nepotěšil, ale nasral. Naštěstí už vlakem nejezdím.
Někdy stačí k naštvání samotná jízda vlakem .
@Helena
Úplně OT: nechodívala jste kdysi dávno do diskusí na Respekt Blogu, v dobách, kdy tam dělal admina Honza Vurbs?
Nechodila, to až teď co by ,, senior“.
Ale jen sem.
Tak to je jen náhoda – připomněla jste mi paní, se kterou jsem tehdy tam nalezl diskusní porozumění a říkal jsem jí „teto Heleno“. 🙂
Jestli diskutovala jako já max dvěma větami, tak to jste si moc nepovykládal. %))
Musím se trošku ČD omluvit , poslali mi upozornění o končící platnosti IN karty. Doufám, že jsem nezakřikla a vlak nebude mít zase hodinové zpoždění.
Změna je život.
I podnikatel občas vyleze ze svého auta, které si pořídil za peníze dílem sedřené z ubohé dělnické třídy, dílem za peníze, o které ošulil stát – to je prostě otázka stavovské cti; nesdírat krvavé dělnické mozoly a nebrat stát na hůl, musel bych se sám před sebou stydět.
Nu, a tedy jsem odvezl jednoho ze své flotily plechových miláčků do servisu, a zpátky jsem musel potupně autobusem. Byl to fakt zážitek: řidič ochotný a komunikativní, dveře se otevíraly a zavíraly právě tehdy, kdy měly, autobus se po dálnici přesouval hladce a tiše… a tak.
Jednou za čas si to mohu dopřát. Jednou si dodám odvahy a vyzkouším vlak 😀
Já už jezdím autobusem už dlouho. Je to třikrát levnější než autem, nemusím se starat ani o benzín, olej, ostřikovače, pojištění. Taky omytí vozidla nechávám na firmě ČSAD. Navíc – kdybych se trochu opil, nic by se nedělo.
Sice musím asi kilometr pěšky, ale to je zdravé i pro starce. Jediná nevýhoda je, že se musím přizpůsobit jízdnímu řádu. A to už teď snížili slevu pro důchodce za 75% na 50%. Autobusem by jezdilo daleko víc lidí, kdyby autobusy jezdily častěji. Do Vrbna jedou za den tři, v sobotu čtyři spoje. Pokud tam chce člověk jenom něco koupit, vyrazí časně ráno a zpátky mu to jede odpoledne. Nebo vyrazí odpoledne a domů se dostane večer. Proto si mnozí vesničani musí držet staré auto. Našel jsem starý jízdní řád – 1985. Jezdilo jich tehdy sedm za den. Elektromobily to nezachrání i když pro dopravu „přes kopec“ (2×14 km) by stačily.
Ten jízdní řád, to je problém.
Já to mám z naší vísky pod lesem do velkého města 15-20 min. autem. Když je zácpa, tak i hodinu. Ale když potřebuju na otočku do města, a zácpa není, je to otázka hodiny: dojet, koupit, vrátit se.
Busem je to celé dopoledne. – Teď jsem si nainstaloval na chytrého mobila bezva čínský slovník, tak bych se mohl, abych využil čas čekaje na přípoj a seďa v busu, učit a psát znaky. Ale to můžu i doma. Zatím to bez auta moc nevidím… třeba jednou, časem.
Časy se mění.
Jako kluk pamatuji na té naši vsi několik autobusů denně, ale taky dva obchody. Na horním i na dolním konci. Ve Vrbně to bylo stejné. Obchody zrušili, ale místní robky si dva obchody udělaly v domech. Fungují daleko líp než ty od Budoucnosti. Jenže lidi chtějí nakupovat v supermarketu. Hospodu zrušili, tak si chlapi přestavěli jednu konírnu a mají soukromou hospodu. Pivo je tam levnější, jenom jídlo tam nedělají. Nanejvýš párek nebo utopence. Skoro všichni mají auto, tak autobusy zrušili, jezdily prázdné. No a jsme v dnešku. Všechno souvisí se vším.
Telefon byl na státním statku, na lesní správě, v kamenolomu a na poště v – úředních hodinách. Teď má každý mobil a internet. Ale žilo se tehdy a žije se i dneska. A my jsme chodili pro vodu k prameni a svítili petrolejkami. Teď už máme vodovod, septik a třífázový proud. Je to pohodlnější, ale dražší. Nemáme zatím ústřední topení, topíme dřevem.
Zajímavé, měla jsem období, kdy jsem v autobusech pilovala angličtinu.😏 Dojížděla jsem docela dlouho, 3/4 hodiny od nás ze vsi do Prahy a další 3/4 hod na pracoviště (jedna cesta). Ale nevadilo mi to a nepřipadalo mi to jako promarněný čas. Jednak bylo nesmírně zajímavé pozorovat tváře nejrůznějších lidí – hlavně v Praze, to už byli všichni bdělí a rozjetí na cestě do práce. Zatímco do Prahy se většinou cesta proklimbala. A pak, když jsem se vracela večer domů, tak ta doba byla vlastně jedinou za celý den, kterou jsem měla čistě pro sebe. Nemusela jsem tu být ani pro zaměstnavatele, ani pro rodinu. A byla to bezva příležitost nejen vybilancovat si, jak ten den vlastně proběhl, co bylo dobře a co příště udělám jinak, ale v autobuse jsem si promýšlela dlouhodobé plány, co s rodinou, co s dětmi, jak s výchovou, kam bych chtěla náš život směřovat. Já si při tom vlastně meditovala, aniž bych to věděla. Ten čínský slovník je jeden z podobných nápadů – skvělé.
Drze se vmísím do vaší debaty.
Jak známo, žiji ve statutárním městysi, kde je prakticky všechno. Tudíž mimo obec prakticky nevyjíždím, výjimky jsou párkrát ročně.
K běžnému provozu tu naprosto skvěle funguje MHD, vůbec nemá smysl sedat do auta. Páteří té dopravy jsou tramvajové linky, jejíž soupravy bývají perfektně čisté uvnitř i vně, jezdí (není-li nějaká kolize) přesně podle jízdního řádu. Interval na té nejpomalejší a nejméně vytížené trase 8 minut, další méně. Někdy je to rychlejší než auto, protože tramvaje mají na křižovatkách většinou tzv.“preferenci“ – semafory při jejich příjezdu změní algoritmus a pustí je přednostně.
Vzhledem k tomu, že bydlím v centru, odpadá i problém s parkováním – jednou zaparkované auto prostě zůstává na svém místě (jeden kamarád/soused: „Chyt jsem flek, nevyjíždím“.
Přesto je ale auto nezbytné, a to při větších nákupech. Nejen na vsi, ale i v historickém centru vymizely běžné obchody (částečně je nahrazují Vietnamci, ale není to ono) – jsou tu jen samé butiky, lékárny, úřady, právní kanceláře, hospody, notáři (rozhlížím se virtuálně po okolí)….. zůstává jen jedna klasická „sámoška“ na centrálním náměstí.
Tudíž jednou za týden či dva do auta a šup na periferii do Makra či Globusu atd.
„Problému“ s autem mě ovšem úspěšně zbavuje prostřední vnuk, který (na rozdíl od bráchy a bratrance) ještě nemá vlastní auto. Situace se vyvinula do stavu, že mi mého hyundaie občas půjčí……….
Trochu si přisadím, když jsem u pc.. Veřejnou dopravou jsem jel naposled začátkem r.1990 a už nepojedu. Bydlím na polosamotě, z oken baráku nevidím žádná obydlí a to mám obzory dost daleko – průměrně (velmi hrubě) 1-2km. Ale sousedy mám, taky nevidí nikoho.
Auto je potřeba. Letos jsem vyměnil 200koňovou předokolku za 150koňovou čtyřkolku (Duster!!), bo už se městům vyhýbám a jezdím hodně po cestách 3. třídy a necestách bez asfaltu. Hytlermarkety jsou na kraji měst, nemusím dovnitř. Brambory mám svoje ve sklepě, zelí polské natlačené v bečce. Maso a zeleninu kupujeme zatím v ČR, do PLR nás ještě nepřinutili. Práce mi chodí do mailu a mailem jde ven, již zpravidla bez tisku (bez České pošty), průměrný důchod je v podstatě takové přilepšení a „jistota“ pro případ, kdybych se flákal ve špitále – což nevím, kdy nastane (jednu ze 7 diagóz mám „SNS“ – syndrom náhlé smrti; ale můj kardiolog z vlky okupovaného Jablunkova to konzultoval (přede mnou) s kamarády z USA a upokojil mě, že pravděpodobnost je 5%, čili nic). Nečiní mi problém uběhnout maraton, takže v případě potřeby auto nepotřebuji a pro žrádlo si dojdu pěšky.
Obchody v naší „vesnici“ (nemá souvislou zástavbu) nejsou a hospody taky ne, ani chodníky, ani veřejné osvětlení, ani kanalizace. Ale má plynovod – moje STL přípojka má 500m lesem regulátor STL/NTL mám 10m od baráku. Vodovod běží 50m od domu, tak jsem se nepřipojil.
Do města bych nešel. Máme ve městě nájemní byt, pěkně v centru, 1 minutu na hlavní náměstí, cihlový, vytápěný, se vším komfortem. Nebydlíme v něm a platíme ho 30 let. Jen když ve studni není moc vody, jedeme se tam vykoupat ve vaně, nebo tam příležitostně jezdíme udělat si kafe a přijmout návštěvu.
Vlaky mají horší pověst, než jsou, myslím. Jediná potíž, za to kardinální je, že když se stavěla nádraží, tak většinou daleko za městem či vesnicí. Busová přeprava je navázaná na sebe navzájem, a na silnice, ale ty nikterak (většinou) nekorespondují s nádražími. Takže v nejbližší střediskové vesnici od nás, je autobusová zastávka přímo ve středu obce a blízko obchodů (je jich několik), zatímco nádraží je až 1,5 km od centra a autobusy tam nestaví. Možná jen občas za den, což zdaleka nestačí. No a hodně lidí stejně jezdí autem, protože busy to všechno sice poberou, ale taky se může stát, že 3/4 hodiny celou cestu do Prahy stojíte. Po ránu je to děs běs a bitva o sedačky. Já to roky dělala tak, že mě manžel vozil autem na zastávku o stanici dřív, kde si člověk ještě sedl. Večer už jsem se obyčejně vracela tak pozdě, že už jsem si mohla dovolit přijít na nádraží v Praze v předstihu a sednout si. Jo, cesta do práce a z práce veřejnými dopravními prostředky má svá „kouzla“. No a bez flexibilní pracovní doby bych tu práci nemohla dělat. To jako třešnička na dortu, protože to běžní pracující vždycky nemají. Za nás to byl rozhodně benefit.
Moc pěkně se ta debata rozvinula. [;>))
Tak ještě doušku: V našem ocelovém srdci republiky (bejvávalo!) jedou v centru za 10 minut minimálně dvě tramvaje. Nežehrám, využívám jedné z mála výhod stáří: Kartu na MHD zadarmo. O jízdní řád se nestarám – pokud to není v noci, tak vždycky něco jede. A pokud to v noci je, tak buď trpně čekám nebo volám taxi. Pokud se dovolám.
Já jsem vlakem jednu dobu jezdíval do PRG, to bylo v časech, kdy kulminovala katastrofa v Ťokově průsmyku. Potřeboval jsem kvůli vízu vyřizovat na čínské ambasádě, ale podání žádosti o vízum (tehdy) bylo omezeno na 1 den v týdnu a poměrně krátký čas. Přes Ťokův průsmyk se to nedalo s jistotou stihnout, musel jsem vlakem.
Dřív jsem vlakem jezdil rád. Dneska už ve vlaku nejde otevřít okno a klimatizace míchá smrad i viry ve vagóně a spravedlivě to rozděluje mezi všechny cestující. Kde jsou ty časy, kdy jsem jako tramp jezdíval vlakem – hráli jsme na kytaru, pan průvodčí zpíval s námi a holkám do jízdenky vycvakával srdíčka nebo čtyřlístky.
Ten konec moh’ bejt veselej, jen nemít tenhle kaz
Tu černou díru kamenou
Tunel jménem čas
(myslím, že Wabi Ryvola, ale nevím jistě)
Tužka napíše pro St.Kocoura k tomu, co napsal 7.11.2023 v 22:50
Placebo,…o několika pokusech s ním jsem v minulosti četla,….reakce je velmi individuální, záleží na naturelu jedince.
Bolesti hlavy mají mnoho různých příčin. Jednou z nich je i zakyselení organismu. To nejčastěji vzniká z příjmu většího množství potravin s obsahem živočišných bílkovin. Jsou i jiné příčiny zakyselení, na svědomí to má metabolismus jedince.
A soda asi velmi rychle neutralizovala překyselení v trávicím traktu a tím se tělo opět přiblížilo k rovnovážnému stavu a bolest hlavy ustoupila. To je docela možný postup.
Ještě pro Vás,….dávám s oblibou nevyžádané rady ze své dlouholeté praxe sportovní a léčebné rehabilitace.
Píšete o problémech s dolními končetinami,….nějaké jednoduché cvičení lze sestavit,….ale,….aby bylo účinné, musí se cvičit každý den,….zabere to cvičení tak 10-12 minut poránu. Tento čas je nejlepší,….i když, lze si zvolit i jinou dobu,….ne před spaním, prodloužilo by to usínání.
Pokud bude zájem, napíšu,…ostatně, je to blog o léčení propolisem, tak ho doplníme i cvičením.
Možná, že propolis natírat na chodidla, kde jsou akupresůrní body celého těla, by nebylo marné,….ale, nemám vyzkoušené, ….opatrně, opatrně s pokusy,…. takže dávám jen takové rady, které jsem si ověřila na vlastním těle.
Tužka.
Nestačí se po překyselení napít hypotonického nápoje?
To mně nestačí ani soda, užívám plavenou křídu.
Což takhle hypnotický nápoj? Ten by nepomohl?
—
Jsem to ale huba nevymáchaná. To je tím večerním cvičením, fakt se po tom špatně usíná, a ještě se člověka zmocňuje bujnost.
Díky za přátelské rady, Tužko.
Migrénu znám bohužel důvěrně. Já míval migrénu takového rázu, že jsem musel odejít domů a tam si lehnout rovně na záda, ruce podél těla a čekat, jestli usnu. Mezitím jsem zvracel – jen šťávy. Když se mi podařilo usnout – vadilo mi i světlo a cinkavé zvuky – tak jsem se probudil úplně zpocený – a zcela zdravý jsem se mohl vrátit do práce. Bylo to pro mě velmi ponižující. Lékaři hledali všechno možné – rtg. lebky, krku, nějaké ty biochemie – a nic. Od sedmadvaceti do pětatřiceti let jsem polykal prášky tzv. Vítkovu směs (moc nepomáhala) a doufal jsem, že záchvaty přejdou. Když jsem cestoval na motorce nebo na kole znamenalo to zastavit, najít rovný kousek u silnice nebo lavičku v městě, dát motorku na stojan, zamknout – a dále jako obvykle. Kupodivu mě přitom nikdo nikdy ani nepřejel, ani neokradl.
Za osm let záchvaty přešly samy. Bez nějaké změny způsobu života, stravování atd. Prostě jednoho dne už nepřišly. Prý to byla nějaká křeč krčních tepen nebo tak něco. Snad psychika. Ale zdá se mi, že jednoduše nevěděli. Velmi nerad na to vzpomínám.