by Historické paralely jsou vždycky nepřesné. Ale…
Není to nic veselého, ale co naplat. Jak jsem zde u Alefa už zmiňoval, z prostorových důvodů omezuji knihovnu (nechce někdo šest svazků Churchillových pamětí nebo pět svazků Vojenských dějin Československa?). Minulý týden mě navštívila knihovnice ze Studijní a vědecké knihovny v našem statutárním městysi a vybrala si asi dvacet celkem vzácných či spíše zajímavých svazků, většinou z přelomu 19. a 20. století.
Některé knihy, určené do kontejneru, ještě prolistuji, také brožovaný výtisk dvousetstránkového „protokolu“. Našel jsem tam třeba tohle:
„Napadla mě ta paralela, jako se domnívám, že napadla nejednoho z nás, když jsem začátkem června psal v těch tropických vedrech na břehu jedné malé české řeky a v tom horku jsem skoro fyzicky cítil, jak těžko se asi umírá mladým Židům i mladým Arabům v písku Sinaje.
Napadla mě a položil jsem si otázku. Kdyby bylo v roce 1938 Československo namísto kapitulace vypálilo první ránu, mohl by je někdo ze spravedlivých soudců toho střetnutí označit za agresora? V morálním smyslu sotva.
Historické paralely jsou ovšem vždycky nepřesné. V duelu, k němuž došlo před měsícem na Středním východě a jehož jsme byli díkybohu nikoliv účastníky, ale chcete-li svědky, jestliže ne vždy soudci – byly samozřejmě podmínky specificky jiné, zejména v tom, že silným sousedem byl národ, který prožívá své ekonomické i morální zmrtvýchvstání, protože byl ještě před několika lety doslova trhem na otroky. Nicméně občan země, která zažila Mnichov, má právo se ptát, lze-li operovat pojmem agrese tak jednoznačně, jak se tomu právě stalo v našem tisku.
Říkám občan, protože vláda má zajisté právo zaujímat své stanovisko, vzhledem k spojeneckým i jiným závazkům, proto je to vláda. Ale občan, ač v principu zcela loajální, má třeba ještě soukromé stanovisko – a v dvaadvacátém roce socialistické demokracie musí mít právo svůj názor taky publikovat.
Pokud vím, učinilo podobný pokus ve věci Střední východ několik členů tohoto shromáždění. Jejich diskusní vystoupení byla vesměs cenzurována s tím, že spisovatel má dělat především literaturu a nikoliv politiku.
Agrese, ať už ta údajná, z níž bylo obviňováno Československo roku 1938, anebo ta skutečná hitlerovská, ať ta faktická izraelská, anebo potenciální arabská, má vedle politického i svůj morální aspekt. Zasahuje každého a všude. Právě tak politiky, kteří zápasí o tvář světa, jako umělce, kteří zápasí o jeho duši, Nejde mi, jako nešlo autorům cenzurovaných článků, o polemiku se stanoviskem vlády. Jde mi o prosazení možnosti, abych směl vyjádřit svůj názor k nejzákladnějším otázkám domácí a zahraniční politiky, vzbuzují-li mou pochybnost.“
Tato slova pronesl (mj.) na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů dne 27.6.1967 tehdejší člen KSČ a pozdější disident Pavel Kohout (nemám ho rád, ale…). Dost opatrná kritika, myslím si.
Historické paralely jsou vždycky nepřesné, pronesl a měl pravdu. Světové strany se nám nějak otočily, tehdy strana a vláda podporovaly arabské země, dnes strany a vláda podporují naopak Izrael. Problém cenzury a „jediného správného názoru“ se ale vrací, resp. už se vrátil, a obávám se, že bude ještě gradovat.
Jsou záležitosti, které nemohu jako jedinec změnit. Tudíž je lepší jim věnovat jen omezenou pozornost, vnímat je, ale příliš se jimi netrápit. Za opravdu důležitou (pro mne) považuji jinou událost velmi soukromého charakteru. K ní možná něco příště, protože si myslím, že o ničem takovém jste ještě neslyšeli.
Mám pocit, že v dnešní době je znalost historie spíše přítěží. Mladá generace není těmito znalostmi zatížena, tak se jí lehce tančí na Titaniku a strká hlava do oprátky.
Soudě podle právě sledovaného zpravodajství tv nova je mnohem důležitější a zajímavější smrt jakéhosi holyvůckého herce, než nějaká blbá válka nebo genocida. Na obrazovce byl 2x déle.
Diváci jsou otrlí.
Válka v Gaze byla včera nová, předvčerejší UA už nikoho nezajímá. Zítra i Gaza ztratí na zajímavosti.
Každý nový skandál je tu proto, aby přehlušil ten předcházející.
Správně!
Kdo chce uvrhnout skandál do nevědomí, musí vyvolat nějaký jiný, nejlépe větší.
Zásada PR.
Musí to ale být „aktuální“. Třeba válka o Tchaj-wan nebo zastřelení Joe Bidena. [;>))
Myslím si, že v tomto konfliktu (Izrael – Palestinci) hledat nějaké „morální hledisko“ ať z té nebo z té strany je marnost.
Cíl obou dvou stran je zničit, vyhubit, zadupat tu druhou a to trvá od počátku toho konfliktu a a hledat, kdo koho první kopnul pod koleno je marnost. A nyní to bude gradovat.
Hamás zasáhl židy takovým způsobem, aby to vylučovalo jinou než brutální odvetu. To byl kalkul a je zřejmě kalkul vyvolání velké války na středním východě v době, kdy jsou USA zapojeny v jiných konfliktech. To dává logiku.
Čím hroznější obrázky ničení a civilních obětí – voda na mlýn Hamásu. Tim vetší šance na internacionalizaci konfliktu. Je to sázka na konečné řešení bez ohledu na oběti.
Pro nás je to celé ze všech stran špatně.
Dnes na Kose první díl hodně podrobného popisu / historie soužití na území Palestiny:
https://vlkovobloguje.wordpress.com/2023/10/30/sto-let-nenavisti-historie-arabsko-izraelskych-valek-dil-i/#more-1004111
>> Pozoruji záběry z rozbombardované Gazy, jak si tam na strašné podmínky stěžují místní. Jsou strašné. Ale čím dál tím míň věřím těm před kamerou… Je to stejná herecká etuda jako vystoupení prodavače na nějakém arabském či perském tržišti. Všichni jsou tam chudáčci, kteří přece s Hamásem nemají nic společného. Pak si ovšem vybavím pouliční oslavy, když se islámským bojovníkům něco povede, ty jejich rozzářené obličeje, když zemře hodně káfirů – a přestává mi jich být líto. Když pak někdo z nich pronese slovo „mučedník“ tak už úplně. Znamená to „mrtvý bojovník“ proti Židům, Američanům, komukoliv. Je to neslučitelná kultura s tou naší.
A USA? Tamní zbrojní průmysl si za poslední rok a půl zdvojnásobil zisky – a chce ještě víc. Ukrajina přestala „táhnout“, už ji nikdo nechce podporovat, tak je potřeba rozfoukat nějaké jiné ohnisko do pořádného požáru. Někdo ty kanóny nakonec koupí. Koho zajímají ti mrtví…
Píšu právě článeček, který se bude jmenovat „Ve znamení vah“ nebo tak nějak. Po tří čtvrtině století tady na zemi už vím, že dobrat se základní otázky „kdo za to může“ prostě nelze. Před každým aktem násilí byl jiný akt násilí, vyvolaný předchozím aktem násilí…
Kdo je v právu?
Kdybych věřil v Boha, tak se modlím, ať ta situace neeskaluje do III. světové. I když: Po ní by snad mohlo nastat období klidu, kdy se zbytky osídlení Zeměkoule budou snažit aspoň přežít. Rád bych věřil, že se potom pokusí o nový model soužití. Ale nevěřím. Bude to podobné.
Válka Roseových…
Ovšem na druhé straně…
No a potřebuji opravdu vědět, kdo [tam] je v právu?
Ne.
Ale člověk rád ukládá poznatky do předem připravených krabiček.
Napadla mě myšlenka – je to paralela?
Generál – degenerál.
Možná spíš synonymum.
Jsem otrlý, ale přesto mi to připadá přinejmenším divné/legrační/k nepochopení/nelogické….
Disidenti nechtěli metály od Zemana, ale nevadí jim od rozvědčíka Pávka.
Nic není nemožné…… !
Třeba i vadí, ale metál nepřevzít nebo odmítnout si netroufnou / dost dobře nemohou.
Myslím, že to „Odmítání“ je spíš gesto na upoutání pozornosti veřejnosti. A odmítnutí nebo neodmítnutí může být základem mediálního útoku na danou osobnost. O sociálních sítích nemluvě.
Nemusíme přece všemu rozumět.
—
Kdybychom přesto chtěli nalézt důvod, zde několik možných:
– Zeman má nepochybně vysoké IQ, což u Pávka nehrozí. Mnozí disidenti tak mají k Pávkovi mnohem blíž
– osobní sympatie/antipatie založené na vizáži dotyčného
– některým lidem chybí měřítko škodlivosti (zase souvisí s IQ). Například na Fórech24 (název zřejmě odvozen z toho, že tam 24 hodin denně píšou fóry) se plácali do stehen nad tím, že bývalý komunista Babiš má něco proti prezidentovi. Že i prezident je bývalý komunista, zřetelně horší než Babiš, to se jim nějak ztratilo v překladu
– aniž bych tím chtěl znevažovat některé osobnosti Pražského jara, s věkem se rapidně zvyšuje riziko demence. Jakmile to začne, jde to rychle; měl jsem možnost pozorovat to na našich babičkách. Rozumové schopnosti se vytrácejí, přetrvávají emoce přítomné chvíle. Mmch, skvěle popsáno ve sci-fi povídce Růže pro Algernon (vřele doporučuji). Člověk pak už nedohlédne na širší souvislosti svého konání – tak to prostě je.
Růže pro Algernon je (aspoň pro mě) velmi pesimistická povídka. Protože se mi tam automaticky dosazuje celé lidstvo.
Ano, je pesimistická.
Mimochodem, autor povídky později rozpracoval stejný příběh ještě jednou, jako román. Obojí se mi velice líbilo – román je úžasný mj. ve vykreslování psychologie postav; na to v povídce není tolik místa a času. Ale nakonec se mi asi víc líbila povídka – je to sevřenější, hutnější útvar, sedne mi víc.
A že je to pesimistické – inu, je; život není vždy jen procházka růžovým sadem.
Později (daleko později) mi napadlo, že to může být taková hyperbola – každý člověk, který upadne do demence, zřejmě prochází stádiem, kdy si úbytek duševních schopností ještě uvědomuje; odtud možná plyne zlostnost, vzteklost starých lidí.
Azheimer nenaskočí přes noc.
Kamarádovi tak skončila manželka. Netrvalo to dlouho. Rok a kousek. Ona pak už byla v pohodě, jenom ten svět okolo ní se zbláznil a dělal ji naschvály. Tak řvala a nadávala.
(Doufám, že mě včas dostane arytmie s bradykardií.
Jednou odpoledne. Slíbil mi to můj kardiolog.)
To vám spraví v 3nci – Podlesí.
Možná to je tím, jak říkáte, že si starý člověk uvědomuje plíživý úbytek do nedávna běžných schopností, ale věřím, že to není jen zlost kvůli této bezmoci. Nabaluje se jako sněhová koule vědomí, že jeho celoživotní a draze zaplacené zkušeností jsou na nic. Nikdo ho neposlouchá a nikoho nezajímají. Často se musí jen dívat, jak se lidé, na kterých mu záleží, řítí do stejných malérů, jakými prošel, a varování je jen odbyto mávnutím ruky. To zamrzí, a ne každý to zvládne přejít s humorem, nebo odpouštět.
Ano Jiřičko.
Je to smutek z toho, že následovníci si budou muset taky sáhnout na mnohá rozpálená kamna, protože nevěří „brblání starců“. A že je to bude zbytečně bolet. Ale tak to je asi od věků věkův.
Já už nemám sílu, abych mladým vysvětlil, jak se „lapají ptáčci“ – jakými postupy vás mohou držitelé moci a informací oblbnout. Že člověk má být ostražitý a několikrát se přesvědčit o správné cestě, správném rozhodnutí. Že se nemá nechat „nalepit“ na jednu stranu jakéhokoliv konfliktu, protože nalepený ztratí přehled. Přitom má sledovat „cvrkot“ kolem sebe. A tak dále.
Vždyť to všichni staří vědí.
Ano, je to částečně i tím, co píšete Vy a Kocour. Nicméně, některé poznatky jsou toho charakteru, že k jejich osvojení nestačí se s nimi pouze seznámit. Je potřeba k nim i dozrát, do té doby jsou k ničemu.
Vše má své místo a čas. Když příležitost pomine, vše je ztraceno; dokud tady příležitost není, veškerá snaha je marná.
Tužka napíše,….zkušenost je nepřenosná.
……Praporečníci v revolucích jsou nejdříve odstřeleni, byli moc vidět a na ráně.
……Žoldáci v cizích bojích dostávají tu nejmenší odměnu,….pokud nepřjdou po skončení válčení o hlavu od vlastních velitelů,….ti, co příliš viděli a ví..
Jaký byl by bůh, kdyby byl, který spravedlivý duch války by dovolil…….závěr básně,….kdo to napsal?
To výše je opsáno z francouzské literatury,……
Tužka.