by Napíšu zmatený text, jedním prstem.
Mám rád jistoty. Stálé věci, o které se mohu opřít, když mě vnější síla vychýlí z rovnováhy. Nevím, jak to mají ostatní lidé, ale cítím, že podobně.
Nemyslím tím ovšem jen materiální jistoty, jako je vlastnictví nemovitostí nebo pevné vztahy. To beru za samozřejmost. Jistotami myslím i uspořádání neuchopitelých skutečností, o kterých ani nepřemýšlím, protože je mám vžité jako konstanty. Třeba pí nebo Reynoldsovo číslo Re. A právě ono mě v posledních letech hněte. Posouvá mi hranici mezi laminárním a turbulentním dějem, s čímž jsem v mladším věku nepočítal, že nastane. Oba děje jsou normální, jde čistě jen o uvědomění si oné hranice, kde začíná normální (předvídatelný) děj a kde už to nekontrolovaně víří.
Jednou z oblastí, která mi bourá zažité zvyky, je vyjádření věku v lidských generacích. Kdysi jsem to vnímal takto:
- generace = dětství a mládí (cca do 25 let)
- generace = střední věk, výchova dětí (cca 25-50)
- stáří (cca nad 50, ale posouvá se mi to každý rok).
Dnes je běžné, že část populace si prodlužuje dětství/mládí do 40 let a o dítě budou pečovat do stáří. Podle mě se tím narušuje struktura sociálních kontaktů. Lidé se nejvíce stýkají se svými vrstevníky; učitel učí 1. věkovou skupinu, atd. A nyní se 45letý potká ve školce s 25letým ve stejné roli, nebo 60letý s 30letým na třídní schůzce. Děti mají maminku babičku a babička je fosil. Mizí staletá/tisíciletá hierarchie mezi generacemi. Kapík do tohoto “guláše” přidává variabilitu pohlaví.
Příčinou toho stavu může být nadbytek statků (pro někoho). “Chudí” lidé mívají více potomků a vychovají z nich další spořádané lidi, “bohatí” hýčkají jedináčka, mnohdy spratka, rozežraného z nadbytku.
Podle mě je generační guláš proti přírodě. Ta si s tím ovšem poradí, jako vždy s každým extrémem.
No vida – já to cítím úplně jinak 🙂
Na toto téma se aktuálně zdržím diskuse, ale když to dobře dopadne, vrátím se k němu někdy začátkem října.
To je smůla, já čekal těžkou kritiku ihned, je to (podle mě) nahrávka na smeč.
Vidím generační guláš stále zřetelněji, když naše schovanky stárnou – kdysi děti 4-8, dnes slečny 17-21 babičce říkají “mami”.
Jde o subjektivní vnímání věci, na tom není co kritizovat.
—
Já třeba nejistotu vnímám jako tajuplnou hlubinu, plnou neprojevených možností. Vždycky se nějaká vynoří, a až se vynoří, budu vědět, jaká to je. Z nejistoty povstává příležitost. Krajní variantou jistoty je smrt.
„Kapík“ (= kapitalismus?) … možná si pod tím představujeme každý něco trochu jiného.
Zrovna předevčírem jsme z jednou z bezpočtu mých dcer, tou, která je japanistka, vypili, sedíce v kuchyni, láhev jakéhosi červeného (bylo dobré). A ona mně řekla: ty máš, tati, jednu manželku, dvě firmy, tři domy, čtyři děti (všechny s jednou manželkou) a čtyři auta, všechny zuby a jednu plombu.
Tak jsme se tomu zasmáli, a já jsem se zvedl, jako že jdu na toaletu vypustit přebytečnou kapalinu. A když jsem vyšel z kuchyně na chodbu, volala na mě, jsouc rozjařena tou myšlenkou i vínem: „…dámy a pánové, kdo z vás to má?“
Já k životu pociťuji hlubokou vděčnost za ty dary, jejichž neúplný výčet naznačila má mírně nezdárná ratolest výše. Sebekriticky uznávám, že se mám – přes veškeré své brblání – dobře, a těžko říct; ale myslím, že za socíku bych se takhle královsky neměl. Za socíku, který pamatuji, mohl jsem vyčerpáním padnout na hubu, nebo seďačky v křesle točit mlýnek a jinak nehnout prstem – a měl bych se pořád stejně: nešpatně, nedobře.
Určitě jsem to blbě popsal, příklad chudý/bohatý = mnoho/málo dětí ke generačnímu guláši patří jen okrajově a byl myšlen spíše jako “Afrika/Evropa”. Spíše mi jde o věkový mišmaš v rodinách. Znám více případů, že rodiče odchovají děti a pořídí si “další vrh” po 20-25 letech, zatímco “první vrh” je do 40 singl. Za mého mládí byli strýcové/tety starší o 1 generaci, než já. Teď se tato zažitá hierarchie hroutí a nese to s sebou zajímavé konsekvence.
Tak to jo. – U mě je mezi nejmladším a nejstarším dítětem cca 16 let rozdíl.
Není mi jasné, proč by si dobře situovaný muž nemohl pořídit dítě třeba v sedmdesáti.
Kdyby to něčemu vadilo, tak by to Příroda patrně nepřipustila. Ze strany chlapa je rozhodující spíš hmotné zaopatření, než fyzická přítomnost. Kojit nemusí.
Naopak u žen je fertilní věk omezený, potomek nutně potřebuje zdravou a čilou mamku.
Nezaškoděj ani čilí a aktivní dědoušci a babičky, tetičky, strýčkové, čím víc, tím líp.
„…proč by si dobře situovaný muž nemohl pořídit dítě třeba v sedmdesáti.“
No protože peníze nejsou všechno, prokristapána!
Fyzická přítomnost táty=chlapa JE důležitá.
Víc nemám chuť psát, buď chápete, pak je to zbytečné, nebo nechápete, pak je to zbytečné taky, i když z jiného důvodu.
Hnula jste mi žlučí, nikoli poprvé. Musím začít myslet na něco jiného. Například na to, jak krásně bylo dnes v brdských lesích.
Samozřejmě že je táta velmi důležitý! O tom nikdo nepochybuje.
Ale fyzicky přítomný taťka , který pije, fetuje, bije ženu a děti, je méně důležitý než bohatý muž, který bez problému zabezpečí hmotné potřeby matky i dětiček. Vdova si najde nového partnera a tátu pro svoje děti.
Pokud vím, s otčímy je méně špatných zkušeností než s macechami. Ale může to být pochopitelně i naopak.
Jistěže může chlastat a fetovat i matka. Ale je to,( aspoň zatím!), méně častý jev, než u pánů tvorstva. Dámy to možná už brzy doženou. Mocně se na tom pracuje.
Tři trubky? Tok? Padrťské rybníky?
Padrťské rybníky jsme obešli v červnu. Vodní kosatce měly zpoždění, vůbec ještě nebyly vidět.
Přes Tři trubky chodíme, letos ale ještě ne.
Tok, Jordán, staré letiště: tam jsme procházeli v červenci. Kousek od bunkrů nádherný vřes a brusinky.
Dnes nad Obecnicí, na houby. Často pravé a panské hřiby, dnes jen pár klouzků, jedna větší liška, jeden panský a asi čtyři kováři nebo kolodějové, nerozeznám je. Masáky jsme tam nechali.
Ale bylo tam nádherně, i bez hub.
Masáky se bojím sbírat. I když jsem si většinou na 99,5 % jistá, že je to růžovka, ten 0,5% červíček pochybnosti vrtá a šeptá: „hele, raději ne, co když se pleteš?“. Manžel je zná velmi dobře a jelikož má i větší sebevědomí a menší to „co když?“, tak houbička v košíku nakonec skončí. Pokud tedy jdeme na houby oba. Pokud ne, tak ji tam nechám dál trůnit v lese jako královnu.
Ale uznávám, je fakt výborná. Těžko ji jiná houba překoná.
A nebývalo dříve ( generace prarodičů), že věkový rozdíl mezi dětmi byl třeba 20 let?
Moje kamarádka( a to není tak dávný čas) má sourozence o 20 let starší .
Miloš Forman i Karel Gott si také pořídili potomky i v dědečkovském věku. Oba se udržovali v dobré kondici, mladší děti si Forman i Gott užili ještě víc, než ty starší, vyšší věk má něco do sebe. Dvacetiletý si tak nevychutná možnost formovat malého človíčka, jako už zkušený člověk. Věnuje dětem víc pozornosti.
Až se tématu vrátím, krtika to nebude. Nejspíš.
Jen pohled z úhlu, který asi ještě neznáte.
Proto sem chodím. S věkem objevuji stále více v oblastech, které mě dříve nezajímaly…
Japonské poučení o pěti vývojových fázích lidského života:
v 10 zvíře
ve 20 ztřeštěnec
ve 30 ztroskotanec
ve 40 podvodník
v 50 kriminálník
Vynikající znalec mytologií celého světa, Joseph Campbell k zjištěnému doplňuje (in Mýty):
v 60 rádce
v 70 mlčenlivý
v 80 „Jsem věděl na čem stojím, a stál jsem pevně“ (Konfucius).
ZH od dětství nejraději mlčí a pozoruje lidi, děje a vnitřně průběžně pracuje sám na sobě.
Jsa poutníkem už vím, že Nejdelší cesta vede v člověku samém (Starý mistr).
Otázka k sobě: Když rád mlčíš, proč píšeš?
Blíží se čas nepsaní…
Člověk se musí podělit, od toho je člověkem.
Čím jsme dále od velkých válek, tím je to ve společnosti všechno zašmodrchanější. Ono totiž platí rčení mnoha generací před námi, že „dobré bydlo pálí.“. Každý máme svou zkušenost. Mě sametový převrat a změna panstva otevřely cestu k seberealizaci v profesi. Se svou „buržoasní“ rodinou a fleky v posudcích bych se nikdy nedostala do pozice managera středních a větších zahraničních firem. S těmito atributy jsem tam logicky nevydržela nikterak závratně dlouho, ale nakonec to stačí na slušné stáří. To by mi za socíku nepomohlo, ani kdybych si ruce upracovala po lokty. Jenže byla to i teď dřina. Byla jsem ochotná dřít sama na sobě a dokonce mě to bavilo. Ale dřina se teď nosí čím dál méně. Profiluje to také to, jak se vyvíjejí generace a tím pádem i generační rozdíly v rodinách. Možná se stav věcí začne vracet do původních kolejí (viz dělení v blogu), až začne být opět všeobecně existenčně zle. Tak jako za válek. Až budou muset začít lidi „rejt držkou v zemi“, přestanou si bájit o 72 druzích pohlaví a plánování dvouletých prázdnin hned po škole, aby si „užili“. A možná dokonce začnou i šetřit nejen pro sebe, ale i skutečně šetřit životní prostředí, protože bez něj prostě nepřežijí. Tyhle vymyšlenosti dřív eliminoval „zdravý selský rozum“. Bohužel čím dál víc ještě stále platí minulý čas. Co se mě týče, blížím se k období „mlčenlivá“ a už se těším na tu „vyrovnanost v 80“. Ale vlastně nevím, možná, že umřu ve chvíli, kdy se opravdu přestanu na cokoliv těšit. A asi to bude tak akorát včas.
Poslední větu podepisuji. A dodávám:
Když už budu stařec s dřevěnou mísou. Když už po mě nebude nikdo nic chtít. Ani já po nikom.
Slunění jiřiček:
https://imgway.cz/96Z7/62237CCD-C61E-48C9-8246-483EB8FFEB09.jpeg
Tužka napíše,…pane Ládíku,….nikdy jsem nerozdělovala dospělé a svéprávné jedince podle věku. Vždycky po dlouhodobém pozorování a vyhodnocování jejich vlastností na ty, co víc souzní s mými názory na život, na práci a řešení zadaných úkolů,….a na ty, co bych ve své blízkosti špatně snášela.
Nežila jsem na pustém ostrově, ….někdy to bylo obtížné lavírování vysmeknout se ze spolupráce s jedincem naprosto mi nevyhovujícím.
O vztahu generací by se dala psát spousta poznatků a úvah,….jak jde život, tak se štosují zkušenosti a zážitky,….záleží, zda byly z té pozitivní nebo negativní oblasti,…jaké převažují, tím i ovlivňují naše nazírání do budoucnosti.
No uvidíme,….co, ? kdo, ? ještě zde napíše
Tužka.
Nechtěl jsem otevřít otázku mezilidských vztahů. Jen technické rozdělení na “generace”. Pan ZH mi to zdárně poboural a Godot se chystá. Nejsem sociolog, nemám ani stín humanitního vzdělání, jenom pozoruji život kolem sebe a vnímám vlastní pocity. Myslím si, že sílí “průnik” mezi generacemi. Starší generace mohutní a mladší se chová, jako by cítila omezení svých práv (na zaručený rozvoj apod.).
To, co píše Helanov o starých otcích (viz Gott), to bylo v historii vždy a považuji to za výjimku nebo exces. Ale dnes?? Často chodím do cizích rodin (obyčejně dobře situovaných) a vidím hluboko do soukromí (u topení se musím např. ptát na periody teplot – třeba v patře a přízemí, způsob užívání domu..), z čehož si skládám obrázek, který s projektováním vůbec nesouvisí. Moje čtvrtka je většinou se mnou a baví se s paní domu o úplně netechnických věcech. Za 33 posledních let to je cca 5000 rodin, to už mě láká ke zobecňování a proto o masivním průniku generací píši. A hltám každý příspěvek.
Mne osobně spíš děsí úpadek chování některých starců. Potom je těžké kritizovat juniory, když musejí zírat na takové vzory.
Na dva geronty, kteří se mečují berlemi v Lídlu o poslední kostku levného másla v akci, není moc hezký pohled.
Pěkně nevypadá ani když babka šlape na záda batoleti, jenom proto, aby byla v tramvaji první a uchvátila volnou sedačku. Hlavně to nedává žádný smysl, protože jí stejně někdo pustí sednout.
Běžný úkaz : Stařec, nebo invalida, vstoupí do MHF a seřve mlaďochy, že zabírají místo pro invalidy. Podle něj by měli očima nepřetržitě fixírovat okolí, jestli se neobjeví invalida. Ten toto pochopitelně nečiní, neb čučí do mobilu a má úplně jiné starosti. Na slušné požádání vyskočí jako srnka a vétšinou se ještě omluví, ačkoli nemá za co. ( Aspoň já to takhle řeším. A slušně poděkuji za uvolnění místa. )
Tím chci říct, že úcta ke stáří se nedostaví sama od sebe.
Když mě pustí někdo mladší v tramvaji, vždy se mě to trochu dotkne. Nastavuje mi tak zrcadlo. Ne, nejsem tak mladý jak se cítím, podle ruském terminologie jsem „požilój čelavěk“- ale nemusí mi to tak často připomínat, k sakru! Poděkuji a sdělím že za chvilku stejně vystupuji nebo že kdybych si sednul, zas bych musel vstávat. A zasmějeme se oba.
Ale už jsem párkrát upozornil „mobilního čtenáře“ poklepáním na rameno, když u nich stál nějaký skutečně nemocný člověk. Ale musím uznat, že vždycky bez řečí vstali.
Člověk se nemusí o úctu nějak snažit, ono se stačí dožít. [;>))
(Proto mám rád nízkopodlažní tramvaje. Tam nepoznají, že mě zlobí kolena.)
Ve stáří se u některých jedinců snižuje EQ.
Podívejte se na politiky, jak se pořád někam derou, hlava nehlava.
Asi ani, s tím sníženým EQ.
Ztratit ve staří glanc mi přijde horší, než vrzavá kolena a bolest nohou.
Ten kdo neměl glanc ani v dospělém věku, tak pochopitelně nemá co ztratit.
Dneska se třesu na sedadlo pro invalidy, protože mám poruchu rovnováhy ( neuropatii ) a v jedoucí tramvaji bez opory padám. Tudíž ráda sedím hned u dveŕí.
Asi třikrát jsem to někomu vysvětlila, když se divil, proč si nesednu jinam. Vždycky to normálně pochopili.
Jinak jsem malé děti pouštěla sednout ještě v šedesáti. Nikdy bych si nesedla na místo, které uvolnilo dítě do šesti let, ještě i dneska.
V tom věku se totiž děti ještě neumí soustředit na držení a když to cukne, mohou si přivodit úraz. Nejčastěji vyražené mléčné zuby o madlo sedadla.
Úcta se nedá získat žvaněním, ale jen vlastním příkladem. Mlaďoch nenaslouchá, ale pozorně se dívá. A co se mu líbí, napodobuje. Ale tohle Starý kocour moc dobře ví. Právě proto se nesedne. Žádné výhody, když to není nutné.
😻
Ještě něco málo k věku.
Tak to třeba zkuste, p. Kocoure, trochu pootočit. Třeba tak, že: „on mě nepouští jakože jsem z pravěku, ale pouští mě z úcty, protože ví, že jsem nejen mladý, krásný a chytrý (© Targus), ale že jsem už v životě i cosi odpracoval a vykonal…“
A třeba mu přijmutím nabízeného místa dovolíte zažít ten dobrý pocit užitečnosti a hrdosti, že pro někoho udělal něco dobrého… Třeba je to dokonce ten hlavní důvod, kvůli kterému to dělá… Takový výchovný počin by pak nebyl zas až tak úplně k zahození, co myslíte..(?)
Nehodlám přemýšlet, jestli to dělá proto, „že se to dělá“ nebo z útrpnosti nebo snad dokonce, jak píšete.
Realistická jsou na tom ta má kolena. Tři – čtyři zastávky je pro mě lepší „viset na tyči“ než se někam skládat a pak zase „šplhat do stojata“.
Proto, abych neurazil to obracím do žertu.
Nechme už má kolena na pokoji. dneska mě nechávají na pokoji i ona, tak nedráždit…
Ládiku!!!, jste mistr zkratky a básniček na aktuální témata. Teď jste se rozepsal víc a je to skvělé. Zemité, prožité. Radost číst.
Logické, nenapadnutelné souvislosti. Úvahy vycházející z reálného života. Ani jedno zbytečné slovo, žádná prázdná věta.
Díky. Pište prosím dál.
Jdu se stydět do kouta.
Naopak. Jděte a uchopte klávesnici a dál pište. Kdyby jako Vy psali jen ti, kdo mají co podstatného říct, bylo by lépe, ve světě reálném i virtuálním.
Nevím, jestli guláš generací zahrnuje i přátelství.
Dlouhé roky jsem měla za „nejlepší kamáradku“ O 7 let starší paní ( před 3 roky zemřela). Pokaždé, když jsem se s ní setkala, tak mě fascinovala jak myslela, jak mluvila, jak se chovala. Vůbec jsme do našeho vztahu netahaly to, že ona byla hluboce věřící a já jsem nevěřící. Nebo lépe řečeno, věřím spíš v hodnoty než v jednoho zázračného pána.
V současnosti jsou mí „nejlepší přátelé“ rodina, kde rodiče jsou tak o 20 mladší jako já a jejich děti o dalších cca 25 let mladší. Máme všichni hodně blízký smysl pro humor a můžeme hodiny klábosit o všem (mimo politiku – tam bychom se servali), aniž bychom se na okamžik nudili.
Je zajímavé, že ti rodiče jsou přibližně ve věku mého staršího syna, se kterým si nerozumím vůbec.
Přátelství prostupuje napříč generacemi a vždy to tak určitě bylo. Jen si nejsem jistý, jestli dnešní mladá generace pochopí obsah přátelství, když někteří mají na fb stovky “přátel” a shánějí další. Tyhle už možná utváří nadřazený systém.
Jungovský pohled na generační potíže, aneb Archetypálně.
Tak by se mohlo jmenovat pojednání, které bych mohl sepsat jako zadní (odvrácenou, skrytou , hlubinnou) stranu zrcadla k Ládikovu náčrtu Guláše generací, ale nechce se mi. Nechci být protivným chytroušem.
Pohled Carla Gustava Junga, analytického psychologa na život člověka, se otáčí kolem různých pojmů. Jedním z nich je ARCHETYP (A). A = praobraz, původní obraz. Dle analytické psychologie – typické a obecně lidské životní projevy mají archetypový základ, ať se projevují v různých rovinách (biologické, psychobiologické, psychické). Klasické naučení zní: Archetypy jsou určovány formou, nikoli obsahem. V obrazové řeči nevědomí se A. objevují v podobě personifikací nebo obrazových symbolů. Jedním z archetypů je Dítě (to by bylo na samostatné pojednání). K dalším A. patří Velká Matka, Otec, Stařec (lat. Senex), Věčný mladík (lat. Puer) a d.
Archetyp dle Jungovy zásadní charakteristiky je „psychoidní,“ což znamená, že přesahuje meze individuální lidské psýchy (máme před sebou opravdové „kořeny“ světa). Podle Jungovy charakteristiky je archetyp morálně i hodnotově ambivalentní, tj. jeho konkrétní projevy jsou vždy dvojznačné a protikladné – pozitivní i negativní. Např. z hlediska „negativní Senex (Starouš) – pozitivní Puer (Mladík)“ se objevují klasické zobecňující protiklady: chlad (typická vlastnost Starce) – vřelost (typická vlastnost Mladíka), samota – družnost, pomalost – hbitost, sterilita – plodnost, lakota – štědrost, omezenost – volnost, lstivost – bezelstnost a d.
A naopak z hlediska „pozitivní Stařec – negativní Mladík“ jsou v popředí dvojice protikladů: řád (typická vlastnost Senexe) – svévole (typická negativní vlastnost Puera); kontinuita – přetržitost, vymezené hranice – nedbání hranic, dokonavost – věčná nehotovost, zralost (plodů, vědění) – nezralost, moudrost – nezkušenost, usedlost – těkavost, trpělivost – netrpělivost atp.
V období tzv. krize středního věku má Puer předat definitivně žezlo vlády Senexovi, a to je jeden z neobtížnějších přechodů, jaké člověk během života absolvuje. Toto není teorie, ale ověřené praktické zkušenosti generací.
Nevím, zda si čtenáři všimli, že současná západní dekadentní kultura jistý čas fedrovala JUVENILITU jakožto pokrokový životní styl (některé starší ženy se trendu radostně přizpůsobily: vzhled – „zepředu lyceum, zezadu muzeum.“ S přibýváním poválečné generace starých lidí je otázkou, zda se tendence promění…
Čtu Červenou knihu asi 4 roky, současně mám rozečtené jiné. Těšil jsem se, že v důchodu se budu Jungovi věnovat soustavněji, ale ten rok a půl, co jsem se ho konečně dočkal, je pořád moc hektický. Dokážu z Junga prolouskat max. 2 stránky a jsem mrtvý (nebo spíše – jsem blbý). Pořád musím myslet na Asfaltového holuba, to byl psycholog i psychiatr v jednom, ten mě v tápání dokázal usměrňovat… a teď se na mě vybod.
Jsem rád, že jste zmínil CGJ, mám nový impuls k pokračování v jeho nesoustavném studiu.
Tedy – pokud nedám přednost běhu a horské koloběžce.
Této variantě bych já dala přednost.
K čemu jsou nám teorie CGJ a dalších vzdělaných a moudrých pánů? Zcela a naprosto k ničemu. Stačí podívat se na současný stav světa / Evropy.
Kdysi dávno, když mi bylo +/- dvacet, různé teorie o stavu společnosti, o jejím vývoji a principech fungování mne fascinovaly a připadaly mi mimořádně důležité.
Dnes se mi to jeví jako snad dobře míněné, leč úplně prázdné a zbytečné žvanění.
Východní filosofii neznám. Díky Alefovi tu a tam nahlédnu do textu Tao te ťing a vidím zásadní rozdíl: zatímco západní myslitelé si osobují právo měnit celou společnost, východní učenci apelují na jedince; radí, jak rozvíjet a zdokonalovat myšlení a postoje jednoho každého človíčka.
Závěr, který jsem si učinila pro sebe a který samozřejmě nikomu nevnucuji: chovej se tak, aby ses za sebe nemusela stydět. Nedbej na teorie, řiď se zdravým rozumem. A snaž se strávit co nejvíc času venku, v přírodě.
k veverka:
Psycholog Jung byl praktik a velký znalec lidské duše, a také východních kultur a jejich textů, např. starého textu čínského taoismu Tajemství zlatého věku (Čínská kniha života); přeložil německý sinolog Richard Wilhelm a požádal svého přítele o psychologický komentář. Jung text komentoval „v pokusu postavit most vnitřního, duševního porozumění mezi Východem a Západem“ ve srovnávací psychologii duchovního života západního a východního člověka.
Zajímá mne, jaké konkrétní teorie máte na mysli, když píšete: „K čemu jsou nám teorie CGJ…“? Které z Jungových myšlenek jsou „úplně prázdné a zbytečné žvanění,“ jak také píšete?
Víte, pane Hosmane, já jsem na celou tuto oblast lidského vědění dost zanevřela.
Už řadu let vidím, jak naše země upadá, jaká je situace v dalších zemích, kam směřuje víceméně celá Evropa. Pohled je to neradostný, vyhlídky nepěkné, a vývoj špatným směrem se stále zrychluje.
Kladu si otázku, proč k tomu dochází, když jsme měli tolik myslitelů, kteří zkoumali společnost, zákonitosti jejího chování, úlohu člověka ve společnosti, pohnutky jeho jednání; jednotlivé děje a procesy přesně popsali.
Teoreticky by tedy mělo být snadné neblahému vývoji zabránit, vyhnout se mu.
Skutečnost je ovšem jiná, a pro mne z toho plyne jediný závěr: žádná společenskovědní teorie, žádný -ismus nám lidem nezabrání v pohybu nežádoucím směrem, v krajním případě nezabrání ani válce.
Za důležitější než bádání v oblasti filozofie, sociologie apod. (mám na mysli filozofii západní, neb východní vůbec neznám) proto pokládám jiné vědomosti: jak postavit dům, most nebo přehradu, jak vyoperovat slepé střevo, jak zkonstruovat užitečný stroj, jak se starat o les, o pole, o stádo hospodářských zvířat.
Prší; stavební práce musí počkat. – Já začnu jako teta Kateřina, tím, že uvedu několik přísloví.
Co do sudu prvně dáš, tím je provždy cítit. Každá liška chválí svůj ocas, a která ho nemá, říká – dobře bez něho. – To připomínám proto, aby každý, kdo následující řádky čte, měl pochopení pro mne, člověka postiženého matematikou a programováním.
Jsou dvě věci: (a) kód a (b) jeho interpretace. Krajní příklad: při vhodné interpretaci vyberete z desetinného rozvoje čísla pí Máchův Máj, Hitlerův Mein Kampf, nebo třeba obraz Mony Lisy. To, prosím, není nadsázka.
Proč to připomínám? I každá společensko-vědní teorie, náboženství, filosofický spis, to všechno jsou svého druhu kódy a praktický dopad na svět je otázka jejich interpretace. Pro příklad nemusíme chodit daleko, třeba křesťanství: jeho jménem bylo vykonáno mnoho dobrá i mnoho zla.
Samozřejmě jsem si vědom toho, že některé kódy preferují určité způsoby interpretací. Ale myslím, že právě v tomto bodě by měl člověk uplatnit svobodnou vůli.
Vzpomněl jsem si k tomu „průniku generací“ na jednu veselou historku z natáčení. Zde ji předkládám. Připomenulo mi to pondělní úmrtí matematika Jirky Holendy (90), zakladatele ZČU. Kdysi mě učil lineární algebru (učebnice Birkhoff a Mac Lane, to bylo trápení), dost marně. A jako první mě seznámil se jménem Járy Cimrmana (někdy tak asi v roce 1973) a s jeho geniální metodou řešení rovnic o více neznámých. Takže:
Moje maminka studovala v letech 1948 – 1952 střední školu v Písku, zmíněný Jirka byl její spolužák. Třída se skládala z přibližně 40 studentů, převážně maloburžoazního původu (maminky otec byl holič a kadeřník) a vzhledem ke změně politických poměrů byla velmi soudržná, s třídním ldou Brožem si tykali (vzal si jednu ze studentek). To vše se projevilo mj. tím, že se jako absolventi pravidlně scházeli.
Na škole o dva ročníky výš studoval i můj otec a vzhledem ke vztahu s maminkou se tak trochu stal členem toho kolektivu také. Z toho důvodu na ty „sjezdy“ do Písku jezdil s maminkou. Jak rodiče stárli, začal jsem je do Písku vozit já, trvalo to desítky let a stále častěji, do covidu už každoročně. Tak jsem se členem toho kolektivu stal zprostředkovaně i já a s některými těmi „studenty“, o generaci staršími, jsem si i potykal (zrovna třeba s tím Jirkou Holendou).
Někdy po přelomu tisíciletí tatínek do Písku nejel, neb měl operované koleno, takže jsem miminku doprovázel i na té jejich opiliádě, rok od roku střízlivější. Nu a uprostřed zábavy mi Jirka povídá:
„Jardo, ty ale dobře vypadáš…. A to jsi přece o pár let starší, než my!“
Já na to:
„Jirko, díky, ale jsi o generaci vedle…“
Táta zemřel 2014, maminka 2021, Jirka v pondělí.
Už se scházejí jen ti, kteří žijí přímo v Písku, prý je jich pět. Já mám kontakt už jen s Rudlou Oberfalzerem, v té třídě vyhlášeným sprosťákem, přes jeho syna, místostarostu ve Strakonicích.
Tak nějak postupně to končívá…..
Ještě mě napadlo k tomu „guláši“ (nebude to nic objevného, spíš to jen tak připodotknu).
Jednu, nebo spíše dvě – tři generace tomu nazad byl muž v padesáti již „ctihodným kmetem“. Dnes, s tím, jak se prodlužuje nejen délka života jako taková, ale také délka „aktivního života“, má člověk v cca 50 – 55 letech ještě dost a dost neubývajících sil a energie. Současně děti dospěly a osamostatnily se, ale člověku zůstává i nadále tak nějak potřeba se o něco/někoho starat. Mít nějaký další dlouhodobý cíl (a výchova dítěte je takovým dlouhodobým cílem).
Na druhé straně se do toho všeho ještě zamíchají „sešívané (patchworkové) rodiny“, kdy si každý z partnerů do nového vztahu přivádí nejen své děti, ale s nimi i celé související příbuzenstvo, což se pak docela zamotá. Já jsem ale hodně konzervativní, takže situace, kdy např. muž vstoupí do vztahu se ženou, která má děti ve věku jeho vnuků, mi přijde… no, trochu nepřirozená. O to víc, když pak mají spolu ještě dalšího mrňouse. V předchozích generacích byly rozvody spíše vzácnějším jevem, takže generace byly jasněji odděleny, byť třeba mezi nejstarším potomkem a tím devátým či dvanáctým byl také pár let rozdíl.
To je vlastně taky jeden z důležitých faktorů – rozvody. Dříve byly hanbou a manželství fungovala docela často jako jakýsi soukromý kriminál se zákazem šmírování zvenčí. Tím, že se diametrálně změnil náhled na rozvedené ženy, a také na svobodné matky, se vše mnohem víc uvolnilo. Také možnost vydělávat nezávisle na muži – živiteli. Proto je dnes tolik možností průniků mezi generacemi. Avšak ještě bych připomenula smysl pro humor a toleranci. Pokud v jakémkoliv párovém soužití fungují dobře tyto dva základní faktory, tak průnik generací nenatropí škody a někdy může být dokonce i přínosem.
Pročítám si diskusi a napadá mě otázka: proč je délka lidského života rozdělená na generace? Kdo to určil? Pan ZH mi otevřel oči, že v jiné kultuře je dělení jiné, ale přesto je. Chápu, že průběh života má opakované děje a rysy, které se dají zobecnit. Určitě každý četl Příhodovu Ontogenezi lidské psychiky, kde je rovněž dělení – pubescence, adolescence, mecítma… ale to je něco jiného. Už pojem generace mi připadá jako módní slovo, zejména sousloví “generační problém”, což by měl být neřešitelný problém nebo gordický uzel.
Myslím si, že generace je umělý konstrukt. Např. “generace našich dědú” nebo “našich otců”. Kdo to může vůbec vyslovit? Příslušník generace dětí?
S gulášem generací jsem nejspíše plácl do vody. Není to tak jednoduché a mechanické, jako rovnice nebo matice. Je to živé.. hýbe se to, dýchá to… a nejde to uchopit.
Mně se ta myšlenka guláše generací začíná líbit, něco na tom je.
Přestalo pršet; jestli dneska dokončíme injektáž v rozumném čase, ještě se k tomu večer vrátím.
V práci úspěch.
—
Generace: myslím, že ano – je to umělý konstrukt. Jsou okamžiky, kdy se hodí použít, a jsou i chvíle, kdy je takový pohled zavádějící.
Zjednoduším a napíšu si do řádků pod sebou letopočty:
1930
1931
1932
…
…
1956
1957
1958
1959
…
…
A teď si vezmu kus plastu, který je v rozmezí cca 30 řádků průhledný a pak se průhlednost nahoru i dolů vytrácí. Průhledným okénkem jedu po těch řádcích: rozpětí mezi horní a dolní mezí okénka je „rozdíl generací“.
Lidi, mezi nimiž je rozdíl do cca 5 let, se pořád mohou, chtějí-li, vímat jako „jedna generace“. Někdy to může být účelné – třeba posuzujeme-li stav věcí před a po významném dějinném zlomu. Ale vidíme, že všechny ročníky v rozpětí cca ±80-100 let jsou přítomny současně a přitom se ten interval časem prodlužuje úměrně věku dožití. Zájmové/názorové/profesní/filosofické rozvrstvení se částečně překrývá s rozvrstvením generačním, ale s postupem společenských změn, se zvětšováním rozpětí společenských rolí, ztrácí se ostrost rozhraní. Z toho může vzniknout dojem o „mísení generací“ – ale ve skutečnosti je to jen umělé dělení, jak jste napsal výše.
Guláš mechů, bylin, keřů a stromů:
https://imgway.cz/971d/B66232DA-EB43-4631-B021-CAD06FD8EF60.jpeg
Všechny jsou s námi různé milióny let, a náhle všechny vyrostly na stejném místě, ve stejnou dobu…
Guláš jsem vařil v pátek. Hovězí, trochu jelena.
Zítra ho dorazíme.
Tužka napíše,….lidský jedinec, jako každý biologický jedinec tady na zemi, prochází vývojovými cykly.
Od semene až po biologickou smrt.
Bylo třeba cyklus vývoje, pro lepší poznání a identifikací jednotlivých období, rozfázovat a pojmenovat.
Nejen u lidí se používá pojem generace. Třeba u hmyzu, ryb,….
Zavedli do biologie pojem generace,….je tady,….a nejde to uchopit, jak píšete, pane Ládíku,…nelze přesně jednotkou času ohraničit,….je to biologie,….není to matematika. Ikdyž, i v matematice jsou pojmy, které nemají konečnou číselnou hodnotu.
Co s tím,….nic,….odpovědi na své otázky hledám v přírodě a v jejích vývojových cyklech. U lidí to je složitější,….šedá kůra mozková v tom někdy dokáže udělat pěknou paseku.
Velmi poučné je pozorovat průniky generací u zvířat, …… ve stádech, ve smečkách, v generačních skupinách,….zejména u primátů,….i lidi se z toho hodně dozví,…..v podstatě jsme jen živočišný druh,…jak blízko má naše DNA k orangutanům, opravdu hodně blízko.
Tužka.
Nemám možnost pozorovat opy. Ale posledních 25 let pozoruji srnčí, předtím 30 let jelení zvěř ve volné přírodě. Tam jsem si generací vůbec nevšiml. Srnčí je krátkověký živočich, jdou tam poznat roky. U jelenů život končí přirozeně kolem 15 let a dají se (kromě ročních period) pozorovat i změny chování v průběhu života. Konec je podobný, jako u Inuitů nebo Saamů. V ústranní. A šup – generace mi zmizely.
Myslím, že je to jenom rozpor v tom, jak chcete rozdělovat generace.
Je to průběžný jev, jedna věc se mění pomalu v druhou. Takže tam hledat hranice je marné.
Hranice jsou jenom dvě. Narození a smrt.
A v rámci rodu, stáda, smečky nebo hejna ani to není tak důležité.
Možná že ani v rámci lidstva. Zvláštní, čím užší komunita, tím víc nabývají hranice na důležitosti. Aspoň v očích našeho druhu.
To Jiřička: Komunita – protože takový pohled je úzký. Já, můj mladší brácha, můj starší brácha, táta, děda, praděda…
Tam je to jasné. Ale už pojem předválečná, válečná a poválečná generace je rozpitý.
Kolik z života prožil před válkou, za války, po válce…
Můžu potvrdit, při focení šimpanzů a mandrilů jsem u jejich výběhů strávil bez přehánění stovky hodin. Fotka se musí i v ZOO vyčekat. Až se začne něco dít a až vás (i s aparátem) opičky začnou považovat za něco, co tu je pořád a není tomu třeba věnovat pozornost.
Jejich chování je velmi přesným předobrazem chování lidského. Nemluví, nepíšou a nenosí šaty. A nemají internet. Ale je tam šéf, jeho „dvořané“, milenky (a taky děvky), mladí samci, kteří by se taky rádi stali alfa samcem, ale zatím nemají dost síly, staré zkušené samice, které se starají hlavně o své potomky (tzv. „opičí láska“) a jsou ochotné se o ně porvat i s někým silnějším atd. Bylo by to na knihu nebo aspoň na esej.
Jinak je to skoro stejné jako u lidí…
https://i.postimg.cc/gksLVSJ9/mpanzice-Sva-inka.jpg
Svačinka.
To znáte určitě p. Římana ze ZOO…
Po jménu nikoliv.
.
To vypadá jako generační tečka.
Nikoliv, to je nenápadný pokus zjistit, jestli jsem tady něčím neucpal diskuzi.
Já nemám rád, když mám poslední slovo… Nutí mě to přemýšlet, jestli bych už neměl zhasnout.
To jste vedle. Já třeba čekám, co napíšete, bo sám se stydím.
Postarší manželská dvojice si před spaním čte – na dvoulůžku, každý jinou knihu. Po nějaké době on svou četbu odloží na noční stolek a k manželce se obrátí s dotazem:
– Mám už zhasnout?
– Jo, zhasni, ale nech rozsvíceno, odpoví manželka.
V mém věku už to tak velký humor není. Leda černý – ale ten já moc rád!
Můj kardiolog mi předpověděl, jak zhasnu.
(Už je taky po smrti. Byl o deset let mladší než já. Srdce…)
„To se vám jednou odpoledne bude chtít spát, budete unavený, tak si lehnete na gauč – a potom s vámi bude mít vaše žena problém.“
Tohle by se mi moc líbilo. I když to mé ženě nepřeju. Toho zařizování…
Tužka napíše,….jen tečka,….domnívala jsem se, že text zmodral zavaděním o šipku, na tečku se barva nedostala a při odeslání se to současně vymazalo a tečka zůstala. A pro nedostatek času nedošlo ke kontrole pod blogem.
Poslední zhasne, zamkne a klíč dá na předen dohodnuté místo.
Když už píšu, tak ještě přidám celoživotní poznatek, který je průběžný. Jistěže neplatí absolutně,…ani procentové zastoupení si nedovolím napsat,….ale je .
Tak ten poznatek,…Kdyby se generace dědů a babiček rozhodly, že nebudou v rodinách pomáhat s dlouhodobým a opakujícím se hlídáním a někdy i s další péčí o vnoučata,….tak se běh ekonomiky a služeb ve státě pěkně zadrhne. Ne všude si lze vzít dítě na pracoviště.
Letní prázdniny jsou testovacím obdobím,…..tak se mějte v průniku generací co nejlépe.
Tužka.
A když vnuci mají 20?
Tužka napíše,…..když mají vnoučata 20?…..To bude to hlídání ještě náročnější,….víte co se říká o dětech a vnoučatech,….Když jsou malí, šlapou vám po nohách, velcí po srdci.
Už je nemůžete držet za ruku a zabránit jim, aby udělali chybný krok, chybné rozhodnutí. Už je to na nich, jsou dospělí, svéprávní. Musíte jenom doufat, že,…. co jste do jejich mysli a srdce vložili, že tam zůstalo a v pravou chvíli se rozsvítí jako varovné zablesknutí a osvětlí a ukáže ten správný krok.
Bohužel,….ne vždy,…..protože zkušenost je nepřenosná. Pak ovšem některé zkušenosti mohou u nezkušeného mládí být fatální,….
Geny, hormony a výchova,…..hlavní ingredience v koktejlu životních rozhodnutí.
Tužka.
G, h, v…. Kdyby to bylo GVH, bylo by to Gymnasium Václava Hraběte v Hořovicíc.
Tužka napíše pro Kocoura v nejlepších letech ….k tomu, co napsal 6.9.2023 v 0:14
Něco ze statistiky, trochu morbidního,…statistika pro Evropu a padesátou rovnoběžku.
Kdy se nejčastěji umírá,.?…v době od jedné hodiny ranní do páté,…čas je určen podle vrcholení slunce za poledne, tedy ve dvanáct hodin.
Koresponduje to s orgánovými hodinami v denním rytmu lidského těla. A nejen lidského.
Pracovníci zoologických zahrad potvrdí, že stará, nemocná zvířata,…a to všech druhů, umírají nejčastěji rovněž v tomto časovém rozmezí.
Proč to tak je,…dobře vysvětluje jóga .
Podrobně jsem o tom psala u paní Slimákové na Akt….nevím kde.
Tak jen ta výseč od jedné hodiny ranní do páté.
Touto dobou začnou na plno pracovat játra,….spalovna, energetický kotel těla zaroštuje. Berou si energii z krevního oběhu aby zlikvidovala odpadní produkty z metabolismu. Bazální metabolsmus přináší odpad ze všech orgánů, játra zahltí, ta jsou věkem a prodělanými onemocněními vyčerpaná, selhávají, jedy rychlým šokem tělesné funkce ukončí.
Játra pracují tak do tří hodin, pak tlumí svou činnost a předávají očistný program plícím.
Vzduchočistička během tak půl hodiny jede na plný výkon. A opět, opotřebovaná, asfaltem zahlcená a kouřem vyuzená plíce začnou selhávat. Tělu, orgánům se začne nedostávat kyslík, dochází ke křečím. Tyto konce nejsou klidné a rychlé, celotělní křeče jsou velice bolestivé.
Konec bububu, to není černý humor, to je realita na konečné,….ale,….zítra slunce výjde,…takže popřeji, abyste s radostí a úsměvem pozdravili hvězdu ranní…..Tužka.
Možná, že můj kardiolog byl nedouk, co já vím…
Už se ho nezeptám, umřel na srdeční zástavu. S čím kdo zachází…
A hlavně – co s tím já můžu udělat? Nic…
Tož to nechme jako bonmot.
(Nadužívám tří teček. Ale mi se to tak líbí. Vyznačuje to pauzu.)
Možná pauzu.
Možná váhavost, v mém případě třeba až bezradnost.
Tak nějak…
Tři tečky říkají hodně, možná nejvíc. Použiju je tam, kde je škoda slov, protože vím, že každý čtenář ví, co chci napsat.
Mi napravoval úpon kolenního postranního vazu ortoped, 150 kg, francouzské hole, nemohl na nohy. Diagnostikoval mi artrozu 1. stupně – přitom mě kolena nebolí ani při dlouhodobém seběhu z Lysé hory, výškový rozdíl 800m. Kovářova kobyla chodí bosa.
Tužka napíše,…tečky do svých textů jsem začala používat v pravěku internetových diskusí. Pár vtipálků začalo psát pod mými nicky, začínala jsem s jinými, potřebovala jsem se odlišit od falzifikátů,….na tečky nebyli zvyklí, nedělali je, takže se dalo lépe poznat, zda to byl můj text nebo ne.
No,….a už jsem si to ponechala,…tak ještě pár mušinců závěrem….
Tužka.
Tužka napíše,….Pane Ládíku, k tomu, co píšete ve 20:26,….. napíšu Vám poznatky, které se mi staly. Exaktně se to nedá dokázat,…ale prostě to tak bylo.
Dost let jsem dělala bodové masáže akupresůrních bodů. Je to opravdu široký soubor rychlých dotyků,….
Občas jsem měla klienta, který měl vážné problémy a potřeboval je urychleně odstranit. Pak se ty masáže dělají i několikrát za den.
První případ,….mladá maminka, ochrnula ji pravá ruka, z ničehonic. Doma několikatýdenní kojenec. Ráno se probudila, ruka studená, od ramene bez citu,….kde píchnete špendlíkem, od ramene k prstům, nic, krev sice vytryskne, ale vjem není.
Rodina to nejprve řešila přes ortopédy, lázně, masáže všeho druhu,…pak přišli za mnou,…s miminem, manžel, plačící babička, vzdychající děda a mladá žena s bezvládnou rukou na šátku.
Pomyslela jsem si, co s tím mohou udělat jemné masáže, když lázně si ani necvrnkly,….umluvili mě.
Dojížděla jsem do rodiny,….ráno, odpoledne, navečer před spaním,….dvacet minut rychlých poklepových masáží.
Po třech týdnech mi večer mladá paní uprostřed masáže prohlásila, že už moje prsty vnímá, jak ji masíruju. Měli jsme všichni velikou radost,….masírovala jsem dál ruku, celou hodinu.
Začala jsem do svých prstů dostávat křeče,…nic jsem neříkal, ukončila jsem to.
Než jsem došla k autu, křeče přešly,….ale, uprostřed křižovatky mi najednou zmrtvěla pravá ruka, odpadla z volantu, …ruku necítíte, dotýkáte se jí, je studená, ani štípání a dotyk na pravé ruce nevnímáte.
Popojela jsem,….vystoupila z auta,…chodila v jeho blízkosti,….snažila jsem se přivést ruku k životu,…trvalo to přes tři hodiny.
Ten kolaps mojí ruky se ztrátou citu se ješě často opakoval, ale jen na chvíli. Chtěla jsem mladou paní doléčit, snažila jsem se masírovat jen levou rukou.
Závěr,….její problém jsem si převzala, její ruka během pár dní byla pak vyléčena,….moje ruka měla opakující se problémy několik let.
Tady to má určitou logiku, ruka dělala masáž, vyčerpala se. Jenže,…podobně to nastalo, když jsem masírovala nohu mladého muže, který rovněž z nezjištěných příčin do ní ztratil cit. Pracuje se rychle, aby nenastalo prodlení a problém se dokázal eliminovat.
Po několika týdnech moje stejná noha, na které jsem stála, ztratila cit a já šla řízeným pádem vedle masážního lůžka k zemi. Když jsem se hrabala na nohy, tak se v noce vnímání citu obnovilo,…takže jsem jen zažertovala, že ta lahev tvrdého alkoholu byla asi větší, než moje tělo snese.
Byla jsem už poučena z první události,….takže, ubrat na délce času v blízkosti s problémovým místem.
I třetí příběh je s nohou,….podobný.
Můj soukromý závěr,….vycházím ze selského poznatku,…Když,…
Když zvířata, kozy, ovce, krávy, žily v těsné blízkosti vedle sebe, měly ve stejný čas i projevy ovulace a mláďata se rodila rovněž v rozmezí jednoho, dvou dnů.
Biologická synchronizace. Znám to z našich chlévů.
I vnímavý lékař může být biologickou synchronizací ovlivněn neduhy svých pacientů,….a nemusí to být nakažlivá onemocnění.
Tužka.
To Tužka:
Něco podobného se stává i mezi lidmi a zvířátky. Jakási nechtěná synchronizace. Když jsem byl před dvěma lety nemocný (možná covid, možná něco jiného), ležel jsem tři dny s horečkou na posteli jako bláto a chodil si jenom ulevit a napít, vody tak jsem vlastně pořád spal. Ale kdykoliv jsem se probudil, ležel mi u hlavy jeden z kocourů a zblízka mě pozoroval. Střídali se tam – snad měli nějaký rozpis nebo co – ale vždycky tam jeden byl. Trvalo to přesně tři a půl dne. Pak jsem se probudil chvíli po poledni a byl jsem zcela zdravý a příšerně hladový. A kocouři se ke mě začali chovat normálně, pospávali na svých oblíbených místech a tulili se ke mě jenom občas.
Ne všemu, co uvidíme nebo zažijeme zcela porozumíme.
Mám stejnou zkušenost. Kočky vycítí bezmocnost a pečují , nedají se odehnat.
Jedna kočka hlídala a čistila miminko, usilovně mu lízala hlavu, ten kojenec jí měl pořád mokrou.
Když rodiče kočku odehnali, tak mimino spustilo zlostný brek.
😻
To by chtělo samostatný článek.
Příčina – následek – účel.
Každá lidská bytost si musí projít určitým vývojem.
Musí projít určenou cestu.
Ta cesta je určena na základě minulých vtělění – kdo nevěří na reinkarnaci, nechť to nečte.
Pokud se z cesty příliš odkloníme, jsme nuceni různými způsoby na cestu se vrátit.
Pokud by ochrnutá ruka byla takovéto nucení k návratu na cestu, pokud by ta maminka měla prostřednictvím ochrnuté ruky na něco přijít, pak paradoxně vyléčením ruky jí je zabráněno na cestu se vrátit.
Trest pak je vlastní dočasné ochrnutí.
Pokud léčíme a vyléčíme odstraníme následek, ale nikoli příčinu.
Poku není příčina odstraněna, pak se může stát, že se problém, nebo podobný problém po čase vrátí.
Znám člověka, který před každým léčením – pomocí – řekne: pokud je to v souladu s Boží vůlí, ať je mu (dotyčné osobě) pomoženo.
Pak nehrozí, že na sebe přetáhne to co má jiný člověk.
Stojí auto na kraji silnice.
Píchlé kolo.
Řidič zoufale stopuje – za chvíli mu letí letadlo.
Hned třetí auto zastavuje a veze řidiče k letišti.
Letadlo ale už odletělo.
V půli cesty mu bouchl motor a letadlo spadlo do moře. Všichni zahynuli.
Já takový případ znám. Téměř identický.
Moje známá: spěchala a na dálnici, v noci a za deště, píchla kolo. V noci v dešti osamělé ženě málokdo zastaví: tůdle – já zastavím, z pangejtu vyskočí tři siláci, a… Prostě nezastavil nikdo a ona zápasila s výměnou kola asi dvě hodiny. Uspěla, proklela celý svět do horoucích pekel – a po pár kilometrech dojela k hromadné havárii.
Tak ty kletby zase odvolala a nevěděla, jak světu a životu poděkovat.
16.11.2020
Kamarádka, co měla přijet vlakem až k nám, skončila na nádraží 20 km před námi – výluka na trati.
Jedeme pro ni se ženou autem.
Nastoupila, nešly jí zavřít dveře. Tak ještě jednou. Dvě vteřiny zpoždění.
Levá zatáčka u motorestu Farma.
Já jedu 80, kamion proti mě tak 70.
Z kamionu začínají v zatáčce padat do našeho směru nějaké malé krabice.
Automaticky dupnu na brzdu, ani si neuvědomuju jak, gumy piští…
Andělíčkové strážníčkové mají plné ruce i křídla práce.
Zastavil jsem 0,5m před první krabicí.
Nebyly to krabice, ale 20ti kg betonové tvárnice.
Být v zatáčce o chvilku dřív, vysypaly by se nám rovnou do auta.
Už bychom tu nikdo nebyli.
Kamion zastavil, auta za mnou také.
Řidič se začal omlouvat, mávám rukou (neměl jsem ho raději zabít?) a odvalujeme společně asi 50 tvárnic do příkopu aby silnice byla průjezdná.
Sedám do auta a odjíždíme domů.
Dnes ne. Ještě ne. Mám před sebou ještě spousty práce.
Ale až na mě jednou Tvořiteli zavoláš, půjdu.
16.11. slavíme druhé narozeniny.
Možná kdybyste vyrazili s manželkou pro vaši kamarádku o pár minut dříve (manželka se přece musela vrátit domů pro sluneční brýle (nebo pro rtěnku nebo pro cokoliv), dříve byste vyjeli i od toho nádraží a náklaďák byste potkali maje to kritické místo dávno za sebou.
Náklaďák by tam šťastně či nešťastně potkal někdo jiný, ale vy byste o tom vůbec nevěl.
Náhoda neodpoví na otázku, zda je člověk někde příliš brzy nebo příliš pozdě. Jako v české gramatice – obojí je možné.
Nevypočitatelné, nebo ještě nejsme schopni ten algoritmus pochopit. Přikláním se k první možnosti, příkladů přemnoho.
Náhoda?
Jedna za druhou…
Tužka napíše,…doplníme si to na průnik generací lidí a domestikovaných zvířat. Nejen domestikovaných, i ty druhy z volné přírody nás dokáží poučit o mnohém.
Před technickou revolucí to nebyl průnik z pohledu prvků množin,….ale sjednocení . Těsné soužití.
Zvířata jsou úžasná,….
Těch příběhů, co jsem s nimi zažila.
No,…s lidmi taky,…zase trochu jiné,….
Tužka.
Tužka napíše pro pana Jana z Helvajzu,….četla jsem si,…a taky napíšu, že mne jímala hrůza, když jsem Vás viděla na těch záběrech při stavbě brány, žádné jištění,….to Vaše podvědomí Vám našeptávalo, že jste byl v minulém životě jedincem z ptačí říše,…. pamatujete si to, a kdyby něco, tak se vznesete a bezpečně dosednete na zem.
Brána je zajímavá.
Taky lezu po vysokých stromech,….ale, žebřík je na dvou místech přivázaný k silným větvím a já mám horolezecké jištění,….jsem terestrický druh a nejbezpečněji se cítím na pevné zemi.
Ano,…život je cesta,….
Tužka.
V ranném mládí jsem 3x vyskočil z 1km z letadla, pravda – s padákem.
Lezl jsem po 30ti metrových stromech sbírat šišky, ale byl jsem ukotven.
Kroužil jsem v jednom stoupavém proudu pod mrakem s větroněm ve výšce cca 2km společně s kánětem, bylo ode mne tak na 50m na druhém konci stoupáku.
Výšky mi problém nedělají, hlava se mi netočí ani teď, ve zralém mládí.
Stavba brány, nebo výměna tašek na střeše je výškově v pohodě.
Poslední generace.
https://neviditelnypes.lidovky.cz/spolecnost/konec-sveta-posledni-generace.A230921_191210_p_spolecnost_nef