by Æsøya
Ostrůvek daleko za polárním kruhem. Chráněná zátoka-přístav, políčko jako kapesník. Dva tři polorozpadlé dřevěné domky, jinak jen skaliska a řídká vegetace. Ještě před padesáti lety tu žili lidé. Do školy musely děti veslovat na pevninu, pak několik kilometrů pěšky. Každý den, skoro za každého počasí.
Nacházíme zrezivělý klíč. Klíč k něčímu domovu….
Nordlys
„Honem, pojď ven, nordlys! Polární záře!“
Hodím na sebe bundu, kulicha, pohorky ani nešněruji. Na molu pár lidí, pohledy upřené vzhůru, nadšené komentáře. Nechci je poslouchat. Vybíhám na blízké návrší, je odtamtud úžasný panoramatický výhled na nebe a jsem tam sama.
Na obloze zelené plameny, mění tvar, polohu, intenzitu. Mohutné, ohromující.
Absolutní ticho. Neustálé změny gigantických obrazců zdá se nemají logiku, nedají se předvídat. Nepodobá se to ničemu známému. Bez dechu, s úžasem a pokorou to neuvěřitelné a nepochopitelné divadlo pozoruji a nevím si s ním rady. Děj přesahující člověka. Mám pocit, že mi duše i hlava co nevidět pukne. Lidská bytost je náhle nicotná. Dotek vesmíru.
Po půl hodině se jako omámená vracím dolů. Vyhnu se skupince hlasitě hodnotící právě viděné a zamířím k balvanům na břehu moře. Lednová obloha už je klidná, nade mnou svítí hvězdy a na moři signální světla rybářských člunů.
Dotek vesmíru, hvězdy… Musím se přiznat, že bez těch signálních světel na člunech by mě ta scéna nezaujala. Pro někoho je neposkvrněná příroda krásná, pro mne moc ne.
Kdysi jsem jezdila nad ránem vlakem okolo Ejpovic. Byl tam opuštěný lom, zelené jezero, nad ním se tyčila šedá skála z buližníku. Po té skále se už šplhalo několik břízek, jako v ruském filmu, nad tím vším červánky, ve všech možných odstínech růžové barvy. A okolo už modravé obláčku. Vypadalo to krásně, ale tak nějak – až moc.
Naštěstí vedle toho jezera zbyly dva rozbité přepravníky a rezavá bouda z vlnitého plechu, už bez dveří. A tyhle tři věci mi ten až kýčovitý obraz tak nějak zlidštily.
( Dneska je tam snad rekreační areál a vypadá to tam jinak. )
Mně přijde neobydlená krajina spíš strašidelná. Stejně jako mi přijde strašidelné naprosté noční ticho.
Když slyším někde cinkat tramvaje a hluk projíždějících aut, spí se mi líp.
Možná nejsem sama. Karel Gott nazpíval krásnou písničku Nádherný chór , s textem od Borovce.
Mě zastihl pocit nicoty na loďce pod Vestmánskými útesy na Faerách a nocleh v kráteru Eldborg na Islandu. A samozřejmě pohled do Dettifossu, tam člověk může řvát z plna hrdla a neslyší se.
Na Lofotech jsem byl jen v létě, kdy slunko nezapadá. Nic se tam nedařilo – žádný výstup – pořád mlha, déšť a zejména vichřice, nešlo ani postavit stan. Nakonec nejlepší řešení je – na sever nebrat žádný stan a přístřeší si najít na místě. Stačí celta. To platí i pro Island; tam se člověk stane navíc prasetem, bo se válí v lávě a je jak haviř. Naštěstí v každém kostele a muzeu je teplá voda, kde se dá hadicí umýt. Nebo u pumpy.
Škoda, že vám na Lofotech nevyšlo počasí. Terén pro výstup jste měl určitě vyhlédnutý.
Když slunko nezapadá, je ideální čas na dlouhé výlety na kole – i když jsme vyrazili hodně daleko nebo se někde zdrželi, vždycky jsme se vrátili za světla.
Hodinky tam ztrácí smysl, dny úplně. Rytmus života je řízen únavou a hladem.
V Norsku jsem poprvé vlezl do ledovcové řeky. Samý vír a vodopád, vyhlídl jsem si klidnější místo za velkým kamenem. Udělali jsme Glittertind a Galdhopiggen, únava velká a zpocené všecko do mokra. Tak namydlit a šup za šutr, pěkně po krk. A mýdlo nic. Drželo jak vazelína… voda 2°, tak na dlouhé čvachtání to nebylo. Jedině otřít ručníkem. Oč lepší je dešťová voda, tekoucí po vyhřáté hladké žule do přírodní žulové vany! Ne severu je všecko.
Ech, vy seveřani. S tím, že jednou umřu, počítám. Ale nevím, proč bych měl umřít zrovna zimou.
—
Krásnou žulovou koupelnu i s vodopádem jsme měli, když jsem se svou kvalitnější polovičkou dělal přechod Nízkých Tater. Voda byla určitě teplejší než v těch temných krajích věčného chladu, kde se místo ročních dob střídají jen dva druhy zimy: velká a ještě větší. Na severu je všecko, ale hlavně a nejvíc je tam zima.
Brrrr.
Jdu si nalít portské.
Vy teplem zhýčkaný člověče, víte, jak je zima zdravá? Kryoterapii v poláriu na Vás!
„Kryoterapie je metodou, u níž se využívá terapeutického efektu extrémně nízkých teplot minus 110 až 160 stupňů Celsia.“
https://kolo.cz/clanek/v-kryokomore-mraz-leci/rubrika/rady
https://www.kryocentrum.cz/kryoterapie/
Základní myšlenku kryoterapie skvěle vystihuje jeden velmi starý vtip:
– Dneska jsem udělal velkou radost svému psovi.
– ???
– Napřed jsem ho zmlátil a pak jsem přestal!
Zrovna nedávno psali o někom, kdo kryoterapii úspěšně podstoupil. Nebýt globálního oteplování a tání ledovců, nikdy by ho nenašli 😀
Ad ten, co ho nedávno našli: stačilo ještě nějaký čas počkat a mohl tu být další Ötzi.
Mimochodem, dívat se na Ötziho bylo taky hodně zvláštní. Byla bych tam potřebovala víc času na utřídění myšlenek a pocitů, jenže fronta byla dlouhá a muselo se plynule postupovat.
…ale fotky to jsou krásné. Nejvíc se mi líbí asi ta první, ostrov.
Ono tam nahoře skoro nejde udělat nehezkou fotografii. Jeden úžasný motiv vedle druhého.
—
Náš známý do té ledárny pravidelně chodí a prý to jeho organismu prospívá, zejména kloubům.
Může být, já bych tam nevlezla ani za nic.
Bo jsem odchovaný horama, vlezl jsem poprvé do moře až ve 36 letech. Bylo to v Piteå, na severu Botnického zálivu. Voda 20°, slunko svítilo do moře i v noci. Lezu do každé vody, každého jezera. I do toho pod Svartisenem.
Pár fotek:
Z Nikkaluokty na Kebnekaise:
https://imgway.cz/95R7/6EFBD9B2-EDC7-4D60-BDC1-E4D6689DD2D7.jpeg
Nocleh nad Narvikem
https://ibb.co/wzXbLqH
Lofoty
https://ibb.co/CVgTfY8
Nusfjord na Lofotách
https://ibb.co/rcMBf3W
Trolryggen nad Åndalsnes
https://ibb.co/ynXQnQL
Jsou to mobilem ofocené fotky z 1994.
Krásné snímky.
Akka z Kebnekaisy, stará moudrá divoká husa, náčelnice hejna.
„Podivuhodná cesta Nilse Holgerssona“ od Selmy Lagerlöfové byla jedním z impulsů, které mne do Skandinávie přivedly.
Vida! Jako dítě jsem tu knihu taky měl v ruce…
Východní pilíř Trollryggenu má 1800m a převis 30m. Lámavá mokrá žula, plotny – místo mnoha smrťáků. Naštěstí tam jde jít z druhé strany. Stát na okraji a dívat se na řeku Raumu je nezapomenutelný zážitek.
Komu se líbí Norsko, musí jet na Island. To je další “level”. Chybí mi tam ale lesy. Ten v Ásbyrgi nepočítám. Ovšem vodopády – to je jiná. Třeba Glymur.
V Reykjavíku mám bývalou spolužačku, vdala se tam začátkem 70. let. Já jsem se na Island dostala až relativně pozdě, těsně před jejich finanční krizí.
Úžasná země, zvláštní lidé. Líbí se mi, jak pečují o své kulturní dědictví a o svůj jazyk – nic odnikud nepřebírají, pro všechno mají svůj výraz. Pamatuju si už jen, že sími = telefon. Poslouchala jsem rádio a nerozuměla vůbec ničemu – jedině místním názvům jako Berlín a jménům.
Přivezla jsem si domů učebnici islandštiny – ještě ji mám schovanou – ale učení jsem brzo vzdala; nezbývá mi už tolik času a výsledek bych asi už nevyužila. Navíc je to jazyk komplikovaný, systém gramatiky podobně propracovaný jako v češtině.
Roztomilé pro Středoevropana bylo, že hned v první lekci nejdůležitější výrazy jsou OSTROV, RYBA a LOĎ.
Projet okružní cestu ostrovem se mi už nepodaří, ale nevadí, jsem spokojená s tím, co jsem tam viděla.
Mi se okružní podařila Karosou, v 1995. Ze Seydisfjorduru severem (minuli jsme Hornstrandir) kolem Snaefelsjokullu přes Vík zpět na loď, za 28 dní. S výpady do vnitrozemí (např. Hekla). Bez ubytka a jídla, na vlastní pěst…
Nikdy jsem tam na severu nebyl a asi už to tak zůstane.
Co se dá dělat, člověk nemůže mít všechno.
Mám rád to teplé moře a nikoliv koupání, ale plavání v něm – určitě víc jak sto kilometrů během dovolené…. inu, jižní pobřeží Kréty
https://www.kalimera-recko.cz/kreta-letoviska/paleochora-letovisko-kreta/
Možná bych sem někdy měl dodat něco z opačného konce cestovatelského spektra – třeba z Jemenu, což je zase moje srdeční záležitost….. z mnoha důvodů.
I pár fotek by se našlo, ne sice tak kvalitních, ale s určitou vypovídací hodnotou jistě.
Jak tak o tom za chodu přemýšlím, asi bych to musel rozdělit na několik dílů, neb historka je vskutku košatá.
Neostýchej se. Tady se to určitě uplatní.
O Jemenu bych si něco přečetla moc ráda. Vlastně jsem se něco o Jemenu dozvěděla jenom od Kristiny Höschlové, která tam působila. Kniha se jmenovala Lékařem mezi pouští a minami. A bylo to hodně drsné. Urgentní medicína je asi obor jen pro drsňáky a drsňačky.
1)
… né že bych musel do toho ledovýho oka lézt, to rozhodně né, ale nakonec vždycky vlezu. Děsivý chvilky, krev v žilách tuhne, ale po koupeli, řádným vydrhnutím kůže ručníkem a převlečením se do suchýho prádla, utrmácený svaly hned obdivuhodně regenerujou až ták, že tolik potřebný živočišný teplo se rozproudí po celým těle a hned je člověku na světě mnohem líp než předtím, než do tý vody vlez:
http://imgway.cz/v/95Ra.jpg
http://imgway.cz/v/di0e.jpg
… a když se po koupeli začnu zahřívat, vždycky si sednu na nějakej velkej šutr, koukám do tý vody a nechám si na jazyku převalovat bylinnej fernet z právě otevřený placatice a představuju si, s jakýma asi tak kytičkama se zase v údolí na rozkvetlých alpských loukách potkám
2)
… zatímco sme už v údolí leželi oba úplně mrtvý, tedy to deštěm a sluncem vybělený dávno už mrtvý torzo něčeho, co kdysi bylo stromem:
http://imgway.cz/v/di0j.jpg
a já taky skoro mrtvej někde pod tím stéblem ztepilý trávy nedaleko toho torza, tak si ta komíhavě přelétavá nádhera plná života klidně poletovala nad mým obličejem, pak si ale sedla na to stéblo přímo nad mým obličejem a prohlížela si mě až ták, že kamarád nelenil a tu krásu zvěčnil:
http://imgway.cz/v/di0g.jpg a…
3)
… a jak si tak zmoženě ležím, druhej poletavec si klíďo-píďo přisedne na zem necelejch 20 cm od mý hlavy a že prej si taky se mnou dáchne:
http://imgway.cz/v/di0i.jpg
… no a tak sme tam tedy spolu všichni leželi a nikomu se nechtělo hejbat!
pro blbíše 29. 7. 2023 (16:03)
Jejku, to jste tedy hrdina, vlézt do vody, když jsou kolem sněhové kopečky!
Kdesi jsem četla o léčbě chladem (omlouvám se, odkaz nedám, bylo to už nějakou dobou tomu nazad a neuložila jsem si to, tak budu psát jen podle toho, jak jsem si to zapamatovala). Správněji by bylo napsat mrazem. Uvádělo se tam, že to má velmi pozitivní vliv zejména na psychiku a následně od toho na další fyziologické děje v těle. Pokud se tělo na nějakou dobu vystaví takto nízké teplotě, začnou se v těle vyplavovat endorfiny. V důsledku toho se člověk cítí šťastný (Podobně, jako při dlouhém běhu). Pomáhá to například léčit deprese, zahánět stres apod. Ale díky tomu, že se pak následně rozproudí krev v těle, tak to prý zlepšuje i výživu kloubů a zmírňuje jejich záněty…
Také se tam uvádělo, proč je vlastně člověk vybaven těmito mechanismy. Zdůvodnění bylo docela zajímavé: aby umírající člověk netrpěl. Totiž – předpoklad byl, že pokud prapraprapředek našince běžel dlouho nebo intenzívně, bylo to proto, že byl pronásledován nepřítelem/resp. predátorem. A pro případ, že by byl napadený, tak aby během umírání tolik netrpěl strachem a bolestí. Obdobně, když spadl do ledové vody…
Těžko říct, zda si všechny děje v mozku a těle vysvětlujeme z hlediska evolučního vývoje správně. Každopádně, organismus (a nejen lidský) je úžasná „mašinka“.
PS – obrázky krásné, otakárka bych nečekala v těchto nevlídných dálavách.
… to nebylo žádný hrdinství (jen muka), ale pouze doplnění Ládikovy informace, že on vleze do každý severský vody, za kterou ale musí jet hafo kilometrů. Já tím jen chtěl naznačit, že (nejen) za tou vodou jezdím do Alp, ale že to mám téměř za humny, když teplota vody s tajícího alpskýho ledovce se zas tak výrazně nebude lišit od teploty vody za polárním kruhem.
Pokud je člověk jen trochu zdravej, tak si myslím, že to chvilkový prochladnutí neuškodí, ale nechci to nikomu doporučovat, to je jen můj osobní názor.
O tom ostatním, o čem píšete, bohužel nic nevím.
Pozor … mýlíte se, píšu o motýlech v alpských údolích, nikoli ve vrcholových partiích!!! Na konci června totiž v Alpách úplně všechno téměř bují, to jsou právě ty neopakovatelný kontrasty (vrcholový túry & alpský údolní louky plný bující flóry a fauny), pro který do Alp jezdím, tohle (si myslím), že za polárním kruhem bych asi těžko našel!
Jestli to na vysvětlenou stačí, sem rád
Děkuji, určitě!
Budu se těšit na další povídání.
Tužka napíše,…četla jsem si, prohlížela obrázky,…děkuji všem, co vstoupili a psali,…a poslali krásné záběry,….bylo na co se dívat.
Byla jsem na severu,…taky až za polárním kruhem,….léto, slunce nezapadá,… a já z padesáté rovnoběžky čekám na západ slunce, abych se s ním rozloučila. Nekoná se.
Ráno mi chyběla procházka oroseným jetelem plazivým, plným bílých květů, zatím bez včel, takže jde bez obav dát Pozdrav slunci při svítání,….včely teprve přiletí. Tráva tam nebyla, stromy taky ne.
Na severu mi chybí lesy, kulturní krajina s obilím, vůně trávy, půdy po dešti,….nejsem stavěná žit jinde než tady.
Ať jem kdekoliv, po čtrnácti dnech se těším domů. Když jsem se vracela z první cesty na sever,….byla jsem tam rovných dvacet dní, jela jsem stejnou cestou, abych náhodou nebloudila….jen s kraťoučkými zastávkami, kdy jsem oběhla nekolikrát benzinovou pumpu, taky proto, aby si protáhli nohy i psi,…a do auta, a bič a prásknout do koní….s myšlenkou, už chci být doma. Největší pocit blaha mám, když dobrzdím u vrat a barák stojí, stromy na zahradě taky,….slávaslávinečka, … ostatní, pokud bude problém, se vyřeší.
Je tady slibováno, že bude blog i o Krétě. Těším se. Třeba mezitím najdu, jak jsem popisovala svojí týdenní cestu po horách na Krétě s krásnou, mladou oslicí Janykou,…někde na blogu u pana Klána to je.
Tužka.
Cestování mi obecně rozšířilo zájem o historii. Mám koupené a očtené všechny dostupné knihy o Islandu a severských zemích. Rozšířil se mi obzor o mořských ptácích, které jsem předtím házel do jednoho pytle. Znalost místních názvů mi zůstala i po 30 letech. Poznávám obzory a umím pojmenovat hodně hor i řek… sice to platí jen o skandinávských zemích, ale to mi stačí. Alpy mě tak nezajímají – ty jsou okupovány lidmi, není to divočina. Kavkaz byl 100x hezčí a skandinávská pohoří taky, o Islandu nemluvě.
Tužka napíše,….s ledovou vodou mám jeden jediný zážitek.
Byla jsem na procházce se psem, podívat se, jak vypadá tání u řeky. Kry, řeka-břehovka. Únor, k večeru, začínalo mrznout, zbytky sněhu na cestě.
Když jsem se podívala soustředěně proti proudu, zazdálo se mi, že u větve, která plula vodou se něco hýbe.
Začala jsem jednat jak automat,….sundat kabát, sundat kozačky, odepnout psa od vodítka, povel sedni, připnout vodítko k riflím, druhý konec uvázat ke stromu a to už jsem rozeznala, že ve vodě není člověk , ale pes. Do vody,…“Dej pac,“…opakovaně volám,…pes z posledních sil hrabal vodu ke mně.
Vytáhnout, vyklepat vodu z kožichu, na nohy se nepostavil. Můj pes začal výt ,…tak obléknout kozačky, kabát, prokřehlého psa, tak váhy patnáct kilo, do náruče , pod kabát, a trap domů.
Doma do vany teplé vody i se psem, vlastní pes ležel u vany a projevoval hlasitě nespokojenost.
Nenastydla jsem, i když mi mokré nohavice riflí cestou začaly zmrzat. Zachráněný pes nemohl pár dní na zadní nohy,…dostal se z toho, teplé obklady a masáže pomohly.
Na policii a hasičům jsem oznámila nález psa, …imformovali útulky,…nikdo se o psa nepřihlásil.
Byla jsem šťastná, oddanější a poslušnější zvíře jsem nikdy neměla. Žil se mnou do svého stáří,…jedno ráno jsem ho na jeho místě ležení našla už vychladlého.
S ním jsem už nikdy k řece nemohla jít. Na odbočce k vodě lehl na zem, začal se zavřenou tlamou vyluzovat zvuky, jakokdyž pláče dítě,…nestresovala jsem ho tím,….nechodili jsme tím směrem,…pamatoval si. Vykoupat ve vaně se nechal.
Tužka.