Aby řeč nestála

—ﬡ—

Píseň malých kojzarů

Začnu jako obvykle, tedy oklikou:

Není to dlouho, co mezi mnou a jednou sympatickou slečnou koordinátorkou proběhl rozhovor, který se týkal jisté sportovní aktivity. Podstata aktivity není podstatná; důležité je, že se odehrává v tělocvičně.

Slečna koordinátorka mi sdělila, že pro vstup na trenink je třeba splnit jednu z podmínek:

1. Negativní antigenní test, ne starší než 3 dny
2. Negativní PCR test, ne starší než 7 dní
3. Potvrzení o prodělání covid-19; platí do 180 dnů od uzdravení
4. Očkování proti covid-19, ne starší než 9 měsíců

Předesílám, že nic z výše uvedeného jsem si nevymyslel, neupravil, a prodávám, jak jsem koupil. Poslední v seznamu uvedená podmínka je totiž opravdu slovem do pranice: jinými slovy se v ní říká, že dáte-li se očkovat proti koronaviru, za tři čtvrtě roku poté na vás bude nahlíženo, jako byste se nikdy neočkovali. Tedy – buď znovu testy každý týden, nebo nová vakcinace. Nemoc jsem prodělal a úspěšně beze škody přežil; kdybych byl příznivcem očkování proti covid-19 (jako že v současné době nejsem), v této chvíli bych si musel položit otázku, jestli vakcinace proti koronaviru pro mě má nějaký smysl.

Tuhle pan Stránský, editor na Novinkách, podle vlastních slov vypěstoval si alergii na odpírače očkování. To je ale náhodička! Já jsem si rovněž vypěstoval alergii – pro změnu ovšem na ty, co očkování tlačí jako magi z tuby (ovšemže mám v zásobě i jiná přirovnání, ale zůstaňme prozatím u těch slušných). Laskavý čtenář, bude-li chtít, přečte si podrobnosti v odkazu výše. Přesto si dovolím citovat to podstané:

Pan Stránský považuje odmítnutí očkování proti covid-19 za hloupé, protože:

…člověk, který je relativně mlád, relativně nevzdělán, žije na vesnici a nemá moc peněz, přece přesto přese všechno není blbec. Není to hňup. Mluvíme tady o bytosti nadané myšlením. Relevantním informacím o očkování dnes není možné uniknout. Jsou všude. Haldy se jich valí z internetu, televizí, novin, rádií. Stačí si před nimi nezacpávat uši. Přestaňme se už vymlouvat na chybějící vládní kampaň, možná oprávněnou nedůvěru k institucím, strach z vedlejších účinků. Předběžnou opatrností snad šlo odmítání vakcín omlouvat před půl rokem. Dnes už ve vztahu k očkování proti covidu-19 neobstojí v žádném z bodů. O bláznivých konspiracích ani nemluvě. Společnost je přehlcená kvalitními informacemi o vakcinaci. Ignorovat je už dnes dokonce vyžaduje jisté intelektuální úsilí.

Člověka potěší, když o něm pochvalně píšou, nejsem výjimka. Pan Stránský o mně píše tak hezky! Jsem relativně mlád (63 let), relativně nevzdělán (jenom malý doktorát z informatiky, na víc už nebyl čas), žiju na vesnici, a peněz, no… nestěžuju si, jsem skromný; ale kdyby se mé příjmy zdvoj-, ztroj-, zdesateronásobily, také bych ty prachy uměl užít. A teď o sobě čtu, že nejsem blbec, nejsem hňup a naopak jsem bytost nadaná myšlením! – No právě. Jen jestli je myšlením nadán i pan Stránský…?

Ale pojďme dál:

Kdo se očkovat nechá, podstupuje svého druhu oběť. Věnuje čas a námahu registraci, doprava do očkovacího centra také není zadarmo, řada lidí trpí hrůzou z jehel a musejí ji překonat, samotné očkování sice trvá pět sekund, ale vyplnění formulářů a následná povinná půlhodina čekání po aplikaci seberou dohromady hodinu času, hodinu, která by se dala strávit mnohem příjemněji. A navíc, kdokoliv přizve do svého těla látku jménem Comirnaty nebo třeba Moderna, riskuje, že mu možná nebude úplně dobře, že dostane následující den horečku nebo zimnici nebo jej v místě vpichu bude pobolívat rameno. A tohle celé musí ta rozumná většina Česka absolvovat dvakrát. A nyní už je zřejmé, že časem minimálně i potřetí.

Po přečtení tohoto odstavce se mne zmocňuje pokušení přisoudit panu Stránskému stejné atributy (blbec, hňup, bytost nadaná myšlením), ale tak nějak komplementárně. Opravdu si někdo myslí, že bytost nadaná myšlením se očkování vyhýbá proto, že se jí nechce vyplňovat formuláře, cestovat někam hodinu a má strach z injekční jehly? Pan Stránský si z nás buď dělá srandu, nebo je myšlením nadán opravdu minimálně – a nebo píše na objednávku, jak mu káže jeho chlebodárce.

Ano; relevantní informace tady jsou – jde jen o to, jak si je kdo vyhodnotí a jakou jim přisoudí váhu. Namátkou:

• všechny vakcíny proti covid-19 jsou schváleny podmínečně. To jinými slovy znamená, že nebyly dostatečně zkoumány a testovány a jejich použití je fakticky experiment. To koneckonců nepřímo přiznávají i výrobci vakcín, kteří žádají veřejnost o hlášení vedlejších účinků, aby mohli na vakcíně dále pracovat. Zájemce o očkování podepisuje revers, jímž zbavuje výrobce vakcíny odpovědnosti za případné negativní vedlejší účinky. Výrobce vakcíny nepřijímá odpovědnost za negativní následky vakcinace – a já bych tu odpovědnost přijmout měl?
• relevantní informací dozajista není tendenční dojmologie pana editora z Novinek. Daleko spíš by mělo být relevantní (víme, pane editore, co se tím slovem myslí, nebo je užíváte jako ozdobu a dutou frázi?) informací sdělení z lékařsko-vědeckých kruhů o trvanlivosti očkováním získané imunity. Problém je, že si tyto informace často protiřečí a trvanlivost imunity uvádějí velmi různorodou. Bytost, nadaná myšlením, si z toho snadno odvodí, že trvanlivost imunity získané očkováním ve skutečnosti nikdo spolehlivě nezná; zjistíme ji, až vyhodnotíme probíhající experiment, který ovšem zatím zdaleka nekončí.

Benefitem téhle štrapáce je ochrana vlastního zdraví, ale i zdraví lidí okolo.

• Jestli tahle štrapáce je nebo není ochrana vlastního zdraví, musí posoudit každý sám. Ano: kdo se očkovat nechá, podstupuje svého druhu oběť. Nejde o námahu při registraci a strach z jehly, jak odpíračům kojzarovsky podsouvá pan Stránský. Jde o to, že adept očkování volí mezi dvěma riziky, jejichž dosah nezná buď vůbec (případ, kdy neprodělal covid-19: neví, jak těžký by měl průběh a současně neví, jak bude jeho tělo reagovat na vakcínu), nebo alespoň v jednom případě (covid prodělal, ale neví, jak bude jeho reagovat na vakcínu).
• relevantní informací je (zůstaňme u toho slova, když se panu Stránskému tak líbí), že nikdo neví, jak moc a jak dlouho vakcína chrání proti covid-19; stejně tak nikdo spolehlivě neví, jestli očkovaný člověk může přenášet virus, aniž by sám vykazoval příznaky onemocnění. Kdo chce být součástí experimentu, nic proti tomu – jeho volba. Ale nikdo nemá právo – ani morální – do očkování nevyzkoušenou experimentální vakcínou nutit ostatní, a to tím spíš, že o bezprostředních negativních následcích už něco málo víme, zatímco o možných dlouhodobých následcích nevíme vůbec nic. Pro bytosti, které jsou nadány myšlením v množství 1,00 Stránský a méně, dodávám, že dlouhodobé následky se projevují až po uplynutí dlouhé doby, ne dříve.

Je mi vlastně trapné tyhle banality opakovat, protože je všichni dávno znají.

Není banalita jako banalita, pane Stránský. Jste-li nadán myšlením, zkuste zvážit toto: Nepřítomnost důkazu není důkazem nepřítomnosti. – Tuhle banalitu jsem se studentům něco naopakoval a nikdy mi to trapné nepřipadalo. Až někdy někdo vypíše Memoriál Jaroslava Kojzara, nezapomeňte se přihlásit.

—ﬡ—

Deset malých černoušků

Můj milý deníčku! Dominika jsme tu nedávno měli, ale dáme si ho zas. Upřímně a subjektivně: nikdy se mi nelíbil, a nebylo to kvůli jeho tmavé pleti.

V diskusi pod jedním z předchozích článků jsem vyslovil doměnku, že bude zajímavé sledovat, kam se Dominik teď vrtne, kdo mu poskytne zázemí. Ale to jsem Dominika podcenil. – Já myslím, že Dominika Feriho už nikdy neuvidíme, leda na fotkách z nepodařené spolukampaně. Dominik shodil afro a vzal dráhu do Itálie.

Jak to zpívá Samson Lenk v písni Amazonka…? Tenkrát byly děti malý, ale život utíká… vzpomínám si, že jsem dětem, dokud byly malé, čítal a vyprávěl pohádky. Byl jednou jeden král, a ten měl syna a tři dcery. Všechny své děti vroucně miloval, ale tu nejmladší miloval nade vše.

Bodejť by tu nejmladší nemiloval nade vše! Nejmladší dítě, je-li v dlouhé řadě sourozenců, nám připomíná, že další děti mít už (asi) nebudeme. A teď si představ, můj milý deníčku, že vroucně milovaná dcera přijde za svým otcem a řekne, že ji proti její vůli ohmatával Dominik Feri a sliboval jí přitom malé černoušky. – Nevím, jak ty; ale já bych v takovém případě nevsadil na Dominika ani flok.

Dominik dobře věděl, co dělá. Já na jeho místě bych z Itálie obratem odletěl do Turecka a tam bych se ztratil mezi džihádisty směrem do Sýrie a samozřejmě bych přitom ztratil i pas. Je to sice riziko, ale zůstat na místě činu a riskovat, že neformální sdružení otců na něj uspořádá safari? „Milý Dominiku,“ pronesl ponurým tónem jeden z těch mužů, odloživ přitom masku, „ty ses nezachoval džentlmensky k našim dcerám – a my se teď na oplátku nezachováme džentlmensky k tobě.“

Dál to zatím psát nebudu, ale nechám si to jako námět na thriller.

—ﬡ—

Co ještě, můj milý deníčku? Teprve teď přijde to hlavní: je léto.

Rána jsou voňavá a noci krátké. Potok za domem je plný vody, rehci vyvedli mladé a vlaštovky obhlížejí stavební místa. Sršni se letos obzvlášť vydařili: velcí, jasných barev, slyším je už z dálky, když nalétají na střechu lovit a z prken staré kůlny sbírat vlákna na hnízdo. Šeřík kvete dlouho, jako snad ještě nikdy.

Konipas se brouzdá v potoce, vlaštovky odhánějí poštolku a od lesa ozývá se žluva: bude pršet, možná přijde bouřka.

Vím, že je to iluze – ale v této chvíli se mi zdá, že svět je v pořádku.

—ﬡ—